kapitola 10
28. 4. 2014
Neměla jsem ve zvyku moc často navštěvovat nemocnice. Nesnášela jsem je asi tak stejně, jako country muziku. Připadalo mi, že páchly smrtí a dezinfekcí. Připomínalo mi to tátu a čas, který mu odtikával, zatímco mu rakovina prohlubovala oči a z chemoterapií mu oteklo tělo. Tahle nemocnice nebyla jiná, zato moje návštěva byla trochu složitější.
Zahrnovalo to policii, zoufalou matku a mého nevrlého tmavovlasého zachránce, který postával nedaleko malé místnosti, kam mně šoupli.
Vím, že to bylo neslušné a nevděčné, ale dělala jsem, co jsem mohla, abych si ho vůbec nevšímala. Když mně přivezla sanitka s policejním doprovodem, moje máma měla zrovna službu. Každou chvíli se u mě ukázala a hladila mně po ruce nebo po obličeji - alespoň nějaká dobrá stránka toho všeho. Jako kdyby jí ten dotek usvědčoval v tom, že jsem byla naživu, dýchala a byla jen pohmožděná. Nesnášela jsem se za to, ale začínalo mně to otravovat. Připadala jsem si jako největší mrcha. Hlava a záda mně ukrutně bolely, ale nejhorší byla ruka a zápěstí. Po nekonečném množství dloubanců, píchanců a desítek rentgenů usoudili, že nemám nic zlomenýho. Měla jsem vyvrtnuté zápěstí a jako bonus k nespočtu obrovských modřin a škrábanců jsem měla natrženou šlachu v ruce. Levé předloktí a zápěstí mi nakonec obalili dlahou. Na řadě měly být prášky proti bolesti.
Policejní úředníci byli celkem milí, ale nebrali si servítky. Ptali se na všechno možný i nemožný. Věděla jsem, že je důležitý, abych jim řekla všechno, na co jsem si dokázala vzpomenout, ale šok už začal ustupovat a tím pádem začal vyprchávat i adrenalin. Všechno, co jsem si zrovna teď přála, bylo jít domů. Usoudili, že se jednalo o nezdařenou loupež, dokud jsem jim neřekla, že po mně nechtěl žádné peníze. Potom, co jsem jim zopakovala všechno, co mi útočník říkal, se přiklonili k názoru, že byl nemocný nebo drogově závislý a měl absťák. Když policie skončila s mým výslechem, přesunuli se k Daemonovi. Vypadalo to, že se znali. Jeden z policajtů dokonce Daemona poplácal po rameni a usmíval se. Byli to kámoši. Jak sladké. Nedostala jsem příležitost poslouchat, co jim odpovídal, protože můj výslech převzala máma.
Chtěla jsem, aby všichni přestali dělat to, co zrovna dělali a vypadli pryč.
"Slečno Swartzová?"
Byla jsem překvapená, když jsem zaslechla svoje příjmení, vytáhlo mně to z vlastních myšlenek. Jeden z mladších zástupců byl znovu u mojí postele. Nevzpomněla jsem si na jeho jméno a byla jsem natolik unavená, že jsem se nemohla podívat ani na jeho jmenovku. "Jo?"
"Myslím, že pro dnešek máme více méně všechno. Pokud byste si vzpomněla na něco dalšího, ihned nám zavolejte."
Přikývla jsem a přála si, abych si na nic dalšího rozhodně nevzpomněla. Hlavou mi projela další vlna bolesti a já jsem se zašklebila.
"Zlatíčko, jsi v pořádku?" Ptala se mně máma starostlivým tónem.
"Bolí mě hlava."
Postavila se. "Půjdu najít nějakého doktora a obstarat ti ty léky." Něžně se na mně usmála. "Pak neucítíš vůbec nic."
To bylo přesně to, co jsem potřebovala, co jsem chtěla - co bych milovala.
Zástupce se otočil k odchodu, ale pak se zastavil. "Myslím, že se nemáte čeho obávat. Já - "
Praskot vysílačky přerušil cokoliv, co chtěl říct. Hlas dispečerky oznámil: "Všechny dostupné jednotky, kód 18 v ulici Well Sprinte. Oběť je žena, přibližně šestnáct let. Hlášena DOA (na místě činu nalezena mrtvá). EMT na místě činu (záchranka na místě činu). "
Vhou. Jaká je pravděpodobnost, že v tak malym městě, jsem byla napadená tu samou noc, jako byla jiná stejně stará holka zabitá? Musela to být náhoda. Podívala jsem se na Daemona. Oči měl zúžené. Taky to zaslechl. "Ježíši," řekl zástupce a pak odpověděl do vysílačky. "Jednotka 414, opouštíme nemocnici a jsme na cestě." Otočil se a odešel.
Kromě Daemona, kterej se opíral o zeď vedle závěsu, byla místnost prázdná. Zvědavě na mně pozvedl obočí. Okusovala jsem si spodní ret a otočila se od něj pryč, což mi způsobilo další vlnu bolesti, která projela z jednoho spánku do toho druhého. Zůstala jsem tak, dokud k posteli nepřispěchala moje máma a v závěsu za ní doktor.
"Zlatíčko, doktor Michaels má dobré zprávy."
"Jak už určitě víš, nemáš otřes mozku. Až tě propustíme, budeš moct jít domu a odpočívat," řekl a škrábal se na spáncích, kde mu začínaly prosvítat první náznaky šedivých vlasů. Zadíval se na Daemona, než se soustředil zpátky na mně. "Takže, kdyby si pocítila jakýkoliv náznak závratí, žaludeční nevolnosti, problémy se zrakem nebo ztrátu paměti, musíš se okamžitě vrátit zpátky."
"Dobře," odpověděla jsem a dívala se po prášcích. V tuhle chvíli bych odsouhlasila cokoliv.
Po tom, co doktor odešel, máma postávala vedle mě. Vzala jsem si od ní malý plastový kelímek a prášky a rychle je spolkla. Dokonce jsem se ani nezajímala o to, co polykám. Byla jsem znovu na pokraji slz a chtěla se natáhnout a chytit mámu za ruku, ale přerušil mně známý hlas, který se ozýval z chodby. Dee vběhla do místnosti, její obličej byl bledý a plný obav. "Ale ne, Katy, jsi v pořádku?"
"Už jo, jenom trochu zavázaná." Zvedla jsem zadlahovanou ruku a nepřesvědčivě se usmála.
"Nemůžu uvěřit, že se ti stalo něco takovýho." Otočila se ke svému bratrovi. "Jak se to mohlo stát? Myslela jsem si, že si -"
"Dee," Varoval ji Daemon.
Vystartovala od něj pryč a posadila se na stranu mojí postele. "Je mi to hrozně moc líto."
"To přece není tvoje chyba."
Přikývla, ale viděla jsem, jak se snaží skrýt vinu.
Z reproduktoru se ozvalo jméno mojí mámy. Byla nervózní, omluvila se a slíbila, že se za chvíli vrátí.
"Budeš moct jít brzo domu?" Ptala se Dee.
Obrátila jsem svojí pozornost zpátky k ní. "Myslím, že jo." Udělala jsem pauzu. "Jakmile se máma vrátí."
Přikývla. "Viděla … si toho chlápka, co tě napadl?"
"Jo, říkal nějaký bláznivý věci." Zavřela jsem oči a přišlo mi, že trvalo trochu dýl, než obvykle, než jsem je zase otevřela.
"Něco o tom, že 'je' chce najít. Už nevim." Přetočila jsem se na posteli. Modřiny tolik nebolely.
"Zvláštní." Dee zbledla.
"Doufám, že budeš moct brzo vypadnout. Nesnáším nemocnice."
"To jsme na tom stejně."
Nakrčila nos. "Maj … takovej svůj zvláštní puch."
"To je to, co jsem vždycky říkala mámě a ona si myslela, že si to vymejšlim."
Dee zavrtěla hlavou. "Ne, nevymýšlíš. Maj takovej … zatuchlej pach."
Zachvěly se mi oční víčka, znovu jsem se přinutila otevřít oči a soustředila se na Daemona. Měl zavřený oči, opíral se o zeď, ale bylo mi jasný, že poslouchá každý slovo. Dee mluvila o tom, že by mě vzali domu, kdyby máma nemohla odejít z práce. Dvojčata mně znovu dobila. Daemon ani Dee sem prostě nepatřili, zato já jo. Lehce jsem mohla zapadnout k čistě bílým zdem a světle zeleným závěsům. Byla jsem stejně bledá jako podlaha na zemi, ale ti dva rozzářili místnost tou jejich bezvadnou krásou a podmanivou přítomností.
Ah, prášky proti bolesti už začaly zabírat. Byla jsem vysmátá. A sjetá. Přímo blažená.
Dee se pohnula a zablokovala mi tak výhled na Daemona. Okamžitě jsem pocítila nárůst paniky a snažila se posunout tak, abych ho zase viděla. Ve chvíli, kdy můj pohled padl na jeho nehybné tělo, se můj puls zase uklidnil. Neoblbnul mně. Snažil se předstírat, že je uvolněný, jen tak se opíral o zeď, oči měl zavřený, ale jeho čelist byla zaťatá a já jsem věděla, že uvnitř je svinutý jako pružina. Plný nahromaděné ostražitosti.
"Zvládáš to docela dobře. Já bych totálně vyšilovala a byla schoulená v nejbližším koutě." Usmála se na mně Dee.
"Neboj, budu vyšilovat," zamumlala jsem. "Dej tomu čas."
Nebyla jsem si jistá, kolik času uplynulo, než se máma vrátila se ztrápeným výrazem na jejím půvabném obličeji.
"Zlatíčko, je mi moc líto, že jsem zmizela," řekla mi ve spěchu.
"Stala se ošklivá dopravní nehoda a přivážejí k nám mnoho zraněných. Asi tu ještě nějakou dobu budeš muset vydržet. Musím tu zůstat, alespoň do doby, než se zjistí, jestli je nebudeme muset přesunout do nějaké větší nemocnice. Spousta sester je mimo službu a nemocnice nemá dost personálu na to, aby zvládla takhle velkou krizi." Oněměle jsem na ní zírala. Na povrch zase začala vyplouvat moje jedovatost. Do háje se všema! Dneska v noci jsem skoro umřela a chci svojí mámu!
"Paní Swartzová, my jí odvezeme domů," řekla Dee. "Jsem si jistá, že chce domu. Vím, že já bych chtěla a pro nás to nebude žádný problém."
Prosila jsem mámu pohledem, aby mně vzala domu sama. "Cítila bych se líp, kdyby tady zůstala se mnou, v případě, že by nakonec přeci jen měla otřes mozku. Nechci, aby se přihodilo ještě něco dalšího."
"My bysme nedovolili, aby se jí cokoliv stalo." Deein pohled byl vyrovnaný. "Odvezeme jí rovnou domu a zůstaneme tam s ní. Slibuju."
Viděla jsem, že máma bojovala s potřebou mít mně na blízku a se svojí zodpovědností vůči zraněným z nehody. Litovala jsem jí, že si musí vybírat. Navíc jsem věděla, že vidět mně v nemocnici pro ní musí být bolestivou připomínkou táty. Očima jsem těkla k Daemonovi a moje jedovatost začala ustupovat. Slabě jsem se na mámu usmála. "To je v pohodě, mami. Cítím se o moc líp a jsem si jistá, že mi nic není." Nechci tu zůstávat."
Máma si povzdychla. "Nemůžu uvěřit, že se tohle stalo ze všech nocí zrovna tuhle." Znovu jí volali z reproduktoru a ona udělala něco velmi nezvyklého a zaklela. "Zatraceně!"
Dee okamžitě vyskočila. "My jí odvezeme, paní Swartzová."
Máma se podívala na mně a pak na dveře. "Tak dobře, ale pokud by bylo cokoliv špatně," otočila se ke mně, "nebo kdyby tě ta hlava začala bolet víc, okamžitě mi zavoláš. Ne! Zavoláš 155."
"Zavolám," ujistila jsem ji.
Sklonila se a letmo mně políbila na tvář. "Odpočiň si, zlatíčko. Mám tě ráda." A pak byla fuč, spěchala chodbou pryč.
Když jsem se podívala na Dee, rošťácky se na mně usmála. "Děkuju," řekla jsem. "Ale nemusíš se mnou zůstávat."
Zamračila se. "Ale jo, zůstanu. O tom se nebudeme vůbec dohadovat." Vstala z postele. "Jdu se podívat, co musíme udělat, abychom tě odsud dostali."
Než jsem stihla mrknout, už byla pryč, ale Daemon přišel blíž. Zastavil se půl metru od mojí postele a jeho tvář byla bez výrazu. Zavřela jsem oči. "Chystáš se mně znova urážet? Vzhledem k tomu, jak jsem sjetá, byla bych teď celkem … vylejvací."
"Asi si chtěla říct splachovací."
"Splachovací. Vylejvací. To je jedno." Když jsem otevřela oči, koukal se na mně.
"Fakt se cejtíš dobře?"
"Je mi výborně." Hlasitě jsem zívla. "Tvoje sestra se chová, jako kdyby to celý byla její chyba."
"Nemá ráda, když se ubližuje lidem," řekl potichu.
"A lidem kolem nás se to děje dost často."
Vnitřnosti mi zaplavil chlad. Přestože byl jeho výraz stále prázdný, hlas měl plný bolesti.
"Co to znamená?"
Neodpověděl mi.
Potom se vrátila Dee a na tváři jí zářil úsměv. "Z rozhodnutí doktora můžeme vyrazit."
"Tak do toho, dostanem tě domu." Daemon se posunul ke straně mojí postele a překvapivě mi pomohl se posadit a vstát.
Odbelhala jsem se pár kroků a musela zastavit. "Vou, motá se mi hlava."
Deein výraz byl soucitný. "Asi začínají zabírat ty prášky."
"To už … mumlám?" Zeptala jsem se.
"Vůbec ne," zasmála se Dee.
Zaúpěla jsem, byla jsem tak vyčerpaná, že jsem málem upadla na zem. Moje tělo bylo bleskově podepřeno Daemonovým tvrdým hrudníkem a pak mě usadil do kolečkového křesla.
"Pravidla nemocnice," vysvětlil mi a vezl mně pryč. Zastavil jen, když jsem podepisovala nějaké formuláře a pak zamířil ven na parkoviště.
Posadil mně na zadní sedačky Deeina auta a přitom myslel na to, aby mně podepřel rukou, než mně znovu zvedl a usadil dovnitř.
"Těch pár kroků bych snad zvládla."
"Já vim, že jo." Obešel auto a vklouzl na sedačku vedle mě. Snažila jsem se udržet na svojí straně auta a zůstat vzhůru, protože jsem pochybovala, že by ocenil, kdybych na něm ležela. Ale jakmile se Daemon usadil vedle mě, hlava mi tak nějak sama sklouzla na jeho hrudník. Na chvíli ztuhl a pak mi položil ruku kolem ramen. Jeho teplo rychle pronikalo do mého těla. V tu chvíli mi to připadalo správné, být u něho schoulená. Cítila jsem se v bezpečí a připomnělo mi to teplo, které předtím vycházelo z jeho rukou.
Přitulila jsem se zdravou polovinou obličeje k měkkému materiálu jeho trička a myslím, že mně objal pevněji, ale taky to mohlo všechno být jen těma práškama. Když auto nastartovalo, já už jsem odplouvala do říše snů, jedna myšlenka byla v rozporu s tu další a všechno přestávalo dávat smysl. Když jsem zaslechla Dee, nebyla jsem si jistá, jestli to byl sen nebo ne, její hlas zněl tlumeně a hodně z dálky. "Říkala jsem jí, aby tam nechodila. Pořád na to myslim."
"Já vim." Pak nastala pauza. "Už se tím netrap, tentokrát nedovolim, aby se něco stalo. Slibuju."
Následovalo další tlumené šeptání.
"Něco si udělal, že jo?" Ptala se. "Teď je to ještě silnější."
"Neměl jsem … to v plánu." Daemon se opatrně pohnul a jemně mi odhrnul vlasy z obličeje. "Prostě se to stalo. Sakra."
Uběhlo několik dlouhých chvil a já bojovala s tím, abych zůstala vzhůru. Ale události toho večera na mně dopadly plnou vahou a já konečně podlehla Daemonovu teplu a blaženému tichu.
…..
Když jsem znovu otevřela oči, prosvítalo skrz zatažené závěsy denní světlo a osvětlovalo obývací pokoj. Dee spokojeně spala kousek ode mě, schoulená v křesle. Drobné ruce měla úhledně složené pod tváří a rty měla lehce pootevřené. Vypadala spíš jako porcelánová panenka, než jako skutečný člověk. Usmála jsem se a okamžitě se zase zašklebila.
Projela mnou vlna bolesti a setřásla tak zbytky blaženého oparu, který mi navodily prášky proti bolesti. Z událostí, které se staly minulou noc, mně znovu zaplavil strach, byl jako led, který mi plul v žilách. Několik vteřin jsem jen ležela a zhluboka dýchala, snažila jsem se uklidnit a získat zpátky kontrolu nad svýma emocema. Byla jsem naživu - díky Daemonovi, který byl zjevně taky můj polštář.
Měla jsem hlavu v jeho klíně. Jednu ruku měl položenou na křivce mého boku. Srdce mi začalo bušit rychleji. Nemohl mít vůbec žádné pohodlí, když celou noc seděl.
Daemon se pohnul "Seš v pohodě, Kotě?"
"Daemone?" zašeptala sem. "Já … promiň, nechtěla jsem na tobě usnout."
"To je v pohodě." Pomohl mi se posadit. Místnost se se mnou trochu zhoupla.
"Je ti dobře?" Zeptal se znovu.
"Jo. Zůstal si tu celou noc?"
"Jo," bylo všechno, co řekl.
Pamatuju se, že se nabídla Dee, ale ne on. Probudit se s hlavou v jeho klíně, bylo to poslední, co jsem čekala.
"Pamatuješ si něco?" zeptal se potichu.
Stáhl se mi žaludek. Přikývla jsem a čekala, že to bude bolet víc, než to ve skutečnosti bolelo. "Včera v noci mně napadli."
"Někdo se tě snažil okrást," řekl.
Ne. Tak to nebylo. Pamatuju si, že ten chlap popadl moji kabelku a zahodil ji, nechtěl moje peníze.
"Nesnažil se mně okrást."
"Kat -"
"Ne. Zkusila jsem se postavit, ale chytil mně kolem ramen a posadil zpátky na sedačku, takže jsem neměla šanci.
"Nechtěl moje peníze, Daemone. Chtěl JE."
Daemon ztuhl. "To ale nedává smysl."
"Nepovidej." Zamračila jsem se, když jsem chtěla pohnout rukou a zjistila, že dlaha je poměrně těžká.
"Ale on se pořád ptal KDE JSOU a mluvil o STOPĚ."
"Ten chlápek byl šílenej," řekl potichu. "Uvědomuješ si to, že jo? Že to neměl v hlavě v pořádku. Že nic z toho, co řekl, nedává žádnej smysl."
"Já nevim. Nevypal jako šílenej."
"Zkoušet z holky vytlouct duši, ti nepřijde dost šílený?" Zvedl obočí. "To by mně teda zajímalo, co je podle tebe šílený."
"Tak jsem to nemyslela."
"Tak jak si to myslela?" Přesedl si, opatrně, aby se mnou moc nehýbal, což mně překvapilo. "Byl to jenom náhodnej šílenec, ale ty to nenecháš bejt, že ne?"
"Já si to nevymýšlím." Zhluboka jsem se nadechla.
"Daemone, to prostě nebyl jen tak nějakej šílenec."
"Oh, takže teď seš expert na šílený lidi?"
"Měsíc strávenej s tebou a mám pocit, že bych na to téma mohla mít vysokoškolskej diplom," vyprskla jsem na něj a odsunula se od něj pryč. Zamotala se mi hlava.
"V pohodě?" Natáhl se a chytl mně za zdravou ruku. "Kat?"
Setřásla jsem ho. "Jo, jsem v pohodě."
Měl ztuhlá ramena a díval se přímo před sebe. "Je mi jasný, že po tom, co se stalo včera večer, jsi vyděšená, ale nedělej z toho něco, co to nebylo."
"Daemone -"
"Nechci, aby se Dee bála, že tu pobíhá nějakej idiot, co napadá holky." Jeho pohled byl nelítostnej. Přímo chladnej. Rozuměla si mi?"
Roztřásly se mi rty. Část mně chtěla brečet. Ta druhá část ho chtěla ztřískat. Takže všechna ta jeho starost, se vlastně týkala jeho sestry? Jsem tak pitomá. Naše pohledy se střetly. V tom jeho byla taková síla, jako by mně chtěl donutit, abych mu rozuměla.
Dee hlasitě zívla.
Trhla jsem s sebou a uhnula pohledem jako první. Samozřejmě, bod pro Daemona.
"Dobré ráno!" Zaštěbetala Dee a sundavala při tom nohy z křesla na zem, na někoho tak štíhlého, jako byla ona, zněl ten dopad překvapivě těžce. "Jste vzhůru už dlouho?"
Další povzdech, mnohem hlasitější a daleko otrávenější než ten první, se vydral z Daemonových pevně stisknutých rtů. "Ne Dee, zrovna jsme se vzbudili a jen si povídáme. Chrápala si tak nahlas, že jsme už prostě nemohli spát."
Dee si odfrkla. "O tom pochybuju. Katy, jak se …. dneska cítíš?"
"No, jsem sice trochu polámaná a ztuhlá, ale celkově je to o moc lepší."
Usmála se, ale její oči byly stále plné viny. Což nedávalo žádný smysl. Zkoušela si uhladit vlnité vlasy, ale jakmile z nich sundala ruku, okamžitě se odpružily zpátky a vytvořily stejný chaos, jako předtím. "Myslím, že půjdu udělat snídani." Před tím, než jsem mohla něco odpovědět, odplula do kuchyně a já už slyšela, jak otevírá a zavírá bezpočet kuchyňských dvířek a cinkala o sebe hrnci a pánvičkami. "Jasně…"
Daemon se postavil a protáhl se. Skrz tričko prosvítaly jeho napnuté svaly na zádech. Podívala jsem se jinam.
"Na mojí sestře mi záleží daleko víc, než na čemkoliv jiném v tomhle vesmíru," řekl tiše. Z každého slova sršela pravda.
"Udělal bych cokoliv, abych se ujistil, že je šťastná a že je v bezpečí. Tak jí prosim tě nestraš šílenejma historkama." Cítila jsem se nekonečně malá. "Seš kretén, ale nic jí neřeknu." Při pohledu do jeho jasně zelených očí, jsem zjistila, že je těžké se koncentrovat. "Dobrý? Spokojenej?"
Něco se mu mihlo v obličeji. Vztek? Lítost? "Ani ne. Vůbec nejsem spokojenej."
Tentokrát neuhnul pohledem ani jeden z nás. Vzduch zhoustl téměř do hmatatelna.
"Daemone!" Zavolala Dee z kuchyně. "Potřebuju pomoct!"
"Měli bysme se tam jít podívat dřív, než zničí vaší kuchyň."Promnul si rukama obličej. "Nedělám si srandu, u ní je možný všechno."
Nic jsem na to neřekla a šla za ním do chodby, kam pronikalo spousta světla z otevřených dveří. Ozářilo mně to a já se zašklebila. Najednou jsem si uvědomila, že jsem si ještě neučesala vlasy, ani nečistila zuby. Odtáhla jsem se od Daemona. "Myslím, že musim … jít." Pozvedl na mně jedno obočí. "Jít … kam?"
Cítila jsem, jak mi červenají tváře. "Nahoru. Potřebuju sprchu."
Překvapivě mně nesetřel žádnou narážkou, na kterou jsem mu právě perfektně nahrála. Přikývl a zmizel v kuchyni.
Na konci schodiště jsem si bezmyšlenkovitě sáhla na tvář a prošel mnou další záchvěv. Jak blízko smrti jsem včera večer byla?
"Opravdu bude v pohodě?" Slyšela jsem, jak se Dee ptala.
"Jo, bude v pohodě," odpověděl jí Daemon trpělivě. "Nemáš sečeho bát. Nic se neděje. O všechno jsem se postaral, když jsme se vrátili."
Přikrčila jsem se, abych líp slyšela.
"Nedívej se na mně takhle. Nic se ti nestane." Daemon si tentokrát povzdechl opravdu frustrovaně. "Ani jí, spokojená?"
Pak následoval okamžik ticha. "Něco takovýho jsme měličekat."
"Tys to čekal?" Ptala se Dee ostrým tónem. "Protože já doufala, že se to nestane, doufala jsem, že bysme mohli mít kamarádku -skutečnou - aniž by se k ní dostali…"
Jejich hlasy se ztišily do nesrozumitelna. To jako mluvili o mně? Museli, ale nedávalo to smysl. Stála jsem tam, úplně zmatená a zkoušela vymyslet, o čem to mohli mluvit.
Pak jsem zase zaslechla Daemona, "Kdo ví, Dee? Uvidíme, co se bude dít dál." Následovala pauza a pak se zasmál. "Vypadá to, jako bys chtěla ty vejce umlátit k smrti. Dej mi to."
Poslouchala jsem je ještě chvíli, jak si ze sebe dělali srandičky, tak jako obvykle a pak jsem se odplížila. Bez varování se mi v hlavěvynořila další odposlechnutá konverzace. Minulou noc, když jsem se v autěchvílema probírala z bezvědomí, zaslechla jsem je šeptat, dělali si starosti, kterým jsem nerozuměla. Chtěla jsem se zbavit toho otravnýho pocitu, že přede mnou něco skrývali. Nezapomněla jsem na Deein zvláštní nesouhlas s tím, abychšla do knihovny sama. Nebo na to zvláštní světlo před knihovnou, které mi tolik připomnělo světlo tenkrát v lese, když jsem viděla medvěda a pak omdlela. Nikdy dřív jsem neomdlela. Nikdy. A pak tu byl ten den u jezera, kdy Daemonovi patrněnarostly žábry. Dumala jsem nad tím, zatímco jsem šla do koupelny, rozsvítila a očekávala, že v zrcadle uvidím svůj sedřený obličej. Naklonila jsem hlavu na stranu a vylekaně zalapala po dechu. Věděla jsem, že jsem si včera rozedřela celou tvář o chodník. Pamatovala jsem si tu bolest až moc dobře. Pamatovala jsem si i to nateklé oko. Ale moje oko bylo jen lehce pohmožděné a tvář jsem měla růžovou, jako kdyby mi už dorostla nová kůže. Pohledem jsem si přejela po krku. Modřiny byly vybledlé, jako kdyby se ten útok stal před několika dny a né včera.
"Co to sakra?" Zašeptala jsem.
Moje zranění byla téměř zahojená, teda kromě ruky v dlaze…ale ta už taky téměř nebolela. Na povrch se prodrala další vytěsnaná myšlenka, Daemon se nade mnou nakláněl na chodníku a jeho ruce byly neuvěřitelně teplé.Že by jeho ruce…? To těžko. Zavrtěla jsem hlavou.
Ale jak jsem tak na sebe zírala, nemohla jsem se zbavit pocitu, že se tu něco děje. A dvojčata o tom věděla. Něco tu vůbec nedávalo smysl.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
