kapitola 11
28. 4. 2014
V neděli, pár dní před začátkem školy, jsme si s Dee naplánovaly výlet do města. Já potřebovala sešity a ona nahradila téměř všechno, co používala ve škole novými věcmi. Měli jsme už jenom tři dny prázdnin a pak Svátek Práce. Před tím, než jsme zamířily domu, byla Dee jako obvykle hladová, tak jsme se zastavily na jednom z jejích oblíbených míst.
"To je dost … osobitá restaurace," řekla jsem.
Dee se úšklíbla a vpochodovala dovnitř.
"Osobitá? Pro holku z velkýho města jako si ty asi jo, ale sem to prostě patří."
Ještě jednou jsem si to tu prohlídla. Restaurace Smoke Hole nebyla špatná, byla zařízená v přírodním stylu a mělo to svůj půvab, vytvářelo to útulné, domácí prostředí. Líbili se mi shluky kamenného obložení, které vyčnívali na okrajích stolů.
"Nejrušněji je tu večer a po škole," dodala Dee mezi doušky.
"To je těžký tady sehnat místo."
"Chodíš sem často?"
Přišlo mi celkem obtížné představit si tady nádhernou Dee, jak jí teplé krocaní sendviče a pije mléčné kokteily. A přesto, byla tady, a cpala se už druhým, teplým krocaním sendvičem a třetím mléčným kokteilem. Od tý doby, co jsem Dee poznala, jsem byla neustále ohromená množstvím jídla, které dokáže na posezení sníst. Po pravdě to bylo vlastně trochu znepokojující.
"S Daemonem sem chodíme minimálně jednou týdně na jejich lasagne. Umřela bych pro ně!"
Oči se jí rozzářily směsí vzrušení a touhy. Zasmála jsem se.
"Musíš to jejich jídlo opravdu milovat. Děkuju, že si mně dneska vytáhla ven. Jsem ráda, že jsem se dostala z domu, protože když je máma doma, nonstop se kolem mě ochomejtá."
"Bojí se o tebe."
Přikývla jsem a pohrávala si s brčkem.
"Hlavně od tý doby, co se objevily zprávy o tý holce, co jí zabili tu samou noc, co já sem byla napadená. Znala si jí?"
Dee se podívala dolů na talíř a zavrtěla hlavou.
"Moc dobře ne. Vím, že byla o stupeň níž, než my a znalo jí hodně lidí. Malý město, víš jak to chodí. Myslela jsem, že jsem četla, že si nejsou jistí, jestli byla zavražděna? Že to mohl být infarkt."
Přestala mluvit, sevřela rty a podívala se přes rameno.
"Zvláštní."
"Co?" Zeptala jsem se a otočila se směrem, kterým se koukala Dee. A pak jsem se zase hezky rychle obrátila zpátky. Byl tam Daemon.
Dee naklonila hlavu na stranu a vlasy jí ledabyle spadaly kolem obličeje. "Netušila jsem, že tu bude."
"A sakra, to je ten, jehož jméno zapovězeno jest."
Dee vybuchla smíchy a strhla na sebe pozornost celý restaurace. "Aaa.. to bylo vtipný."
Sesunula jsem víc do lavice. Po tom ránu, co mi s jeho sestrou uvařili snídani, se mi vyhýbal a to bylo jedině dobře. Předtím jsem mu chtěla poděkovat za to, že mi tak nějak zachránil život.
Korektní poděkování, který neskončí hromadou urážek, ale při těch několika příležotostech, kdy jsem ho zastihla, se zastavil jen na tak dlouho, aby mi svým pohledem dal jasně najevo, že pouhé přiblížení se k němu, není dobrej nápad.
Daemon byl fyzicky absolutně bezchybnej jedinec. Kvůli jeho tváři by se kterejkoliv umělec upsal peklu, jen aby mohl namalovat jeho portrét. Veškeré světlo se od něj odráželo skvěle. Ovšem byl to ten největší debil na Zemi.
"Hele, on si nepřijde sednou k nám, že ne?" zašeptala jsem Dee, která se z ničeho nic zatvářila velmi pobaveně.
"Nazdar ségra."
Zhluboka jsem se nadechla, když jsem slyšela jeho chraplavý hlas. Svojí ovázanou ruku jsem zasunula pod stůl. Byla jsem si jistá, že jestli si jí všimne, tak si okamžitě vzpomene, jaké jsem mu způsobila potíže.
"Nazdárek," řekla Dee a přitom si opírala bradu o ruku. "Copak tu děláš?"
"Mám hlad ne," odpověděl suše. "Sem přece choděj lidi jíst, nebo ne?"
Velice soustředěně jsem pozorovala svůj napůl sněděný hamburgr a hranolky, který jsem šoupala po talíři. Modlila jsem se k čemukoliv, co bylo ochotno naslouchat, abych se mohla odpařit a vsáknout se do lavice na které jsem seděla, dokud nevypadne. Nutila jsem se myslet na všechno možný - knihy, televize, filmy, Daemon ... sakra!
"Asi krom tý, která si sem chodí s jídlem hrát?"
A krucinál. Vysochala jsem si ten nejzářivější úsměv, kterej jsem dokázala sestavit a obrnila se. Můj úsměv znejistěl v tu ránu, kdy se naše oči setkaly. Díval se na mě netrpělivě, jakoby věděl, co se chystám říct a byl připravenej mě odpálkovat.
"No víš co, máma mě normálně bere do restaurace pro děcka, takže tady mam nedostatek hraček. Chybí mi tu dětskej koutek s míčkama a klouzačkou." Dee chrochtla smíchy a podívala se na bratra. "No není skvělá?"
"Úplně k sežrání." Zkřížil ruce a jeho tón byl sušší než kdy jindy.
"Co ruka?"
Touhle otázkou mě dostal. Moje ruka byla už úplně v pohodě. Chtěla jsem dalhu sundat, ale máma mě bez ní nenechala se ani vysprchovat.
"Je to lepší, je to v pohodě. Děkuji ti--"
"Nech toho," přerušil mne a rukou se probíral zmatkem černých vln ve svých vlasech. "Mimochodem tvoje tvář vypadá mnohem líp."
Podvědomě jsem si položila ruku na líci. "Ty jo - díky, asi.." Podívala jsem se nevěřícně na Dee a bezhlasně jsem jí naznačila - 'moje tvář...?'.
Vyměnila si se mnou pobavený pohled a pak se otočila zpátky ke svýmu bratrovi. "Chceš se k nám přidat? Ale už jsme tu chtěli končit."
Teď byla řada na Daemonovi v chrochtání smíchem. "No fakt ne, díky."
Vrátila jsem se ke šťouchání jídla po talíři. Jakoby předsava jídla s námi byla ta nejabsurdnější věc na světě.
"To je škoda." zahrála to Dee.
"Daemone, ty už jsi tady!"
Mrkla jsem směrem, odkud se ozval hlas velice nadšené holky. Malá hezká blondýnka mávala od vchodu. Daemon zamával na oplátku, ale ne tak radostně jako ona a já sledovala jak prakticky přiskočila k našemu stolu. Když došla k Daemonovi natáhla se, dala mu rychlou pusu na tvář a hned na to se její chamtivá ruka obtočila kolem té jeho.
V břiše se mi rozvinul ošklivý pálivý pocit. To jako má přítelkyni?
Mrkla jsem na Dee, jeho sestra nevypadala moc šťastně.
Ta dívka se konečně podívala směrem dolů k našemu stolu. "Hej Dee, jak se vede?"
Dee jí vrátila velice striktní úsměv. "Skvěle Ash, co u tebe?"
"Já se mám báječně." Šťouchla u toho do Daemona, jako by šlo o nějaký soukromý vtípek.
Nemohla jsem dýchat.
"Myslela jsem si, že zase odjíždíš?" Zeptala se Dee. Její obvykle vřelý pohled byl nyní velice ostrý. "Se svými bratry, a že se vrátíte až začne škola?"
"Sem si to rozmyslela." Mrkla na Daemona, který se začal trochu ošívat.
"Hmm, zajímavý." reagovala Dee a její výraz začínal být nečitelný. "Ou, jak neslušný. Ash, tohle je Katy." Ukázala směrem na mne. "Je tu v našem vzrušujícím malém městě nová."
Donutila jsem se usmát na tu holku. Nemám sebemenší důvod žárlit, nebo se vůbec zajímat, ale hergot kruci. Tahle holka byla fakt krásná.
Úsměv Ash se rzplynul. Ustoupila o krok dozadu. "To je ona?"
Očima jsem probodávala Dee.
"Já tohle nemůžu Daemone. Vy jste s tím možná smířený, ale já ne." Ash si odhrnula opálenou rukou svoje blonďatý vlasy dozadu. "Tohle je špatný."
Daemon si povzdechnul. "Ash.."
Její plné rty se zúžily. "Ne."
"Ash, vždyť jí vůbec neznáš." Dee vyskočila k ní. "Jsi směšná."
Veškerý pohyb v restauraci se doslova zastavil. Všichni zírali. Cítila jsem horko. Mix ponížení a vzteku se mi plížil po tváři, když jsem na ní promluvila. "Je mi líto, ale udělala jsem snad něco?"
Ashiny neobyčejně modré oči se na mě zaměřily. "To teda! Co třeba pro začátek to, že vůbec dejcháš?"
"Co prosim?" řekla jsem.
"Slyšelas dobře," vykřikla Ash. Pak se otočila na Daemona. "Tohle je ten důvod, proč jde všechno do hajzlu? Proč mý bratři lítaj přes celou zemi--"
"To by stačilo" Daemon chytil Ash za ruku. "Kus dál v ulici je mekáč. Koupíme ti Happy Meal. Třeba pak budeš víc happy."
"Co jde do hajzlu?" dožadovala jsem se odpovědi? Nutkání vstát a vyrvat jí vlasy z hlavy bylo dost těžký ignorovat.
Oči Ash mne propalovaly pohledem jako dva lasery.. "Všechno jde do hajzlu."
"No - tak jsme se pobavili!" Daemon zvednul obočí na svjí sestru. "Uvidíme se doma."
Když jsem je sledovala odcházet, zlostí se mi vařila krev. Ale pod tím vztekem byla ještě bolest.
Dee zapadla do sedačky. "Ježiši, já se omlouvám. To je tak nehorázná kráva."
Ruce se mi třásly a já se na ní podívala. "Proč mi říkala takový hnusárny?"
"Netuším, patrně žárlí." Dee si hrála s brčkem a nedívala se na mě. "Ash má pro Daemona slabost, vždycky měla. Dřív spolu chodili."
Můj mozek se na chvíli zaseknul na slově 'dřív'.
"Nicméně, doslechla se o tom, jak tě tuhle přispěchal zachránit. Jasně, že tě teď nenávidí."
"To myslíš vážně?" Nevěřila jsem tomu. "Všechno tohle, protože mě Daemon zachránil, aby mě nezabili?" Frustrovaně jsem sekla dlahou do stolu a zkřivila obličej bolestí. "A Daemon se ke mně chová, jako bych byla nějakej terorista. Směšný."
"Není to tak, že by tě nenáviděl." odpověděla tiše. "Chtěl by tě nenávidět, ale nejde mu to. Proto se chová, jak se chová."
To mi naprosto nedávalo smysl. "Proč by mě jako chtěl nenávidět? Já ho taky nenávidět nechci, ale docela dost mi to stěžuje."
Dee vzhlédla očima plnýma slz. "Kat, promiň. Moje rodina je trochu divná. Jako tohle město. Jako Ash. Víš její rodina je... se přátelí s naší rodinou. A všichni máme spoustu společnýho." Zírala jsem na ní a očekávala vysvětlení Ashiny jedovatosti.
"Víš, jsou to trojčata." Dee se opřela a zírala prázdně do talíře. "Má dva bratry, Adama a Andrewa."
"Moment." vyjeveně jsem na ní zírala. "Ty mi tady říkáš, že ta ona je z trojčat a vy dva jste dvojčata?"
Její čelo se svraštělo když přikyvovala.
"Ve městě, kde je něco jako pětset obyvatel?"
"Já vim, je to divný" řekla. "Ale máme to společný a to nás vždycky tak nějak stmelovalo. Na malejch městech se nebere 'divný' zrovna dobře. Navíc tak trochu chodim s Adamem."
Otevřela sem pusu. "Ty máš kluka?" Když přikývla, tak jsem zavrtěla hlavou. "Nikdy jsi se o něm nezmínila."
Pokrčila rameny a dívala se jinam. "Nějak na to nikdy nepřišla řeč. Navíc se moc nevidíme."
Sklapla jsem čelisti. Kdo kdy slyšel o holce, která nemluví o svým klukovi? Kdybych nějakýho měla, tak o něm budu mluvit, nebo ho minimálně jednou zmínim. Možná dvakrát. Zírala jsem na Dee novýma očima a přemýšlela, kolik mi toho ještě neřekla. Opřela jsem se a zadívala se kolem a najednou jako když stiske přepínač.
.........
Začla jsem si všímat věcí - maličkostí.
Jako třeba, že na mě ta zrzavá číšnice s tužkou v drdolu občas mrkne a žmoulá u toho černej lesklej amulet na krku. Pak tu byl starej chlápek na baru. Jídla se nedotknul, zíral na nás a něco si mumlal pod fousy. Vypadal trochu jako blázen. Moje oči těkaly po restauraci. Žena v kostýmku zachytila můj pohled. Ušklíbla se a otočila se zpátky ke svůmu společníkovi. Ten se ohlídnul přes rameno a jeho tvář zbledla. Rychle jsem se otočila zpátky k Dee. Vypadala, že se jí to vůbec netýká a nebo to zkušeněignorovala. Vzduch zhoustnul napětím. Bylo to jako neviditelná čára, kterou někdo někde nakreslil a já jí překročila. Všechny jsem je cítila, desítky očí zírajících na mě. Všechny ty pohledy byly naplněný nedůvěrou a pocitem mnohem, mnohem horším. Strachem.
…
Poslední věc, kterou jsem na sobě první den veškole chtěla mít, byla dlaha na ruce. Jenže moje máma trvala na tom, že bych se sundaváním měla počkat až do zítřejší kontroly u doktora. Takže se mi po vstupu do školních chodeb dostávalo víc pozornosti, než jen 'jéé nová holka!' Ty bonusový reakce byly ve smyslu 'jéé nová holka, co dostala na držku!' Prostě na mě všichni čuměli, jak na dvouhlavýho vetřelce, co se zapsal do školy. Váhala jsem, jestli se mám cejtit jako celebrita, nebo jako uprchlej pacient z blázince. Nikdo na mě nepromluvil. Naštěstí se v týhle škola dalo lehce zorientovat. Byla jsem zvyklá na školy, který měly minimálně čtyři patra, mnoho křídel a rozlehlý areály. Tahle škola měla dvě patra a šmitec.
Svojí třídu jsem našla poměrně snadno, sedla jsem si, zatímco na mě ulpívaly zvědavý pohledy a najistý úsměvy. Do druhý přestávky jsem svoje sousedy neviděla. A pak to byl Daemon, kdo nakráčel do třídy s lehkých úsměvem na rtech, jen pár vteřin před zvoněním. Veškerý rozhovor ve třídě, jako když utne. Pár holek kolem mě, dokonce přestalo psát do svých notesů. Daemon měl antré skoro jako roková hvězda, s tou svojí smrtelněohromující chůzí. Strhnul veškerou pozornost, zejména ve chvlíli, když si přehodil notes z ruky do ruky a prohrábnul si rozcuchaný vlny hustých vlasů a nechal je spadat zpátky do čela. Džíny měl proklatě nízko na bocích, takže kdyžzvednul ruku, odhalil tak proužek dozlatova opálené kůže, což učinilo hodinu matiky výrazně zajimavější.
Jedna holka vedle mě, s nazrzlejma vlasama si povzdechla a pro sebe si zašeptala, "OMG, co bych dela za kousek tohodle toho. Daemon-sandwich by měl bejt na jídelním lístku."
Jiná holka se zahihňala "No to je děsný."
"A s Thompsonovými dvojčaty jako příloha," dodala zrzka a začervenala se, když se přiblížil.
"Leso, ty seš fakt úchylná," smála se bruneta.
Rychle jsem odvrátila zrak směrem do svýho sešitu, ale bezpečně jsem věděla, že si sednul hned za mě. Mrazilo mě na celejch zádech. O vteřinu později mě něco dloublo do zad. Zakousla jsem se do rtu a ohlédla se přes rameno.
Jeho úsměv byl zkřivený. "Co ruka, Kotě?"
Projelo mnou vzrušení a děs zároveň. Přilepil mi něco na záda? Vůbec by mě to nepřekvapilo. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře při pohledu do jeho jiskřivých zelených očí.
"Dobrý" řekla jsem a stáhla si vlasy. "Dlaha půjde dolů zítra, myslim."
Daemon zaklepal perem o hranu stolu. "No to by mělo pomoct."
"Pomoct s čím?"
Zakroužil perem ve vzduchu, evidentně poukazoval na můj módní vkus. "Dyť se na sebe podivej."
Oči se mi zúžily. Ani jsem radši nechtěla vědět, na co naráží. S mým tričkem a džínama bylo všechno v pořádku. Vypadala jsem jako všichni ostatní ve třídě. Teda, s rozdílem několika děcek, co měli trika zastrkaný do kalhot. Ještě jsem tu neviděla kovbojský klobouky, nebo trvalou. Tyhle děcka vypadaly úplně stejně, jako ty na Floridě, pouze s menší pravděpodobností rakoviny kůže.
Lesa s kamarádkou přestaly mluvit a zíraly na mě s Daemonem, s otevřenou pusou. Přísahám bohu, že jestli řekne něco blbýho, tak ho na místě sejmu. Moje dlaha byla dost těžká na to, aby udělala nějakou škodu.
Naklonil se dopředu a kdyžpromluvil, jeho vlahý dech mi zatančil na tváři. "Míň lidí bude zírat, až nebudeš mít tu dlahu, to je všechno co sem chtěl říct."
Ani na vteřinu jsem nevěřila tomu, že to je všechno co chtěl říct. A navíc díky tomu, jak byl ke mě blízko, naprosto všichni zírali jen na nás. A my jsme od sebe pohledy neodtrhli. Byly jsme společně uprostřed ultimátní výzvy 'kdo uhne pohledem první'. A já odmítala prohrát. Něco mezi námi problesklo, jakoby připomínka toho zvláštního napětí, který jsem s ním už předtím cítila.
Týpek vedle Daemona lehce pohvízdnul. "Ash ti nakope zadek Daemone."
Daemon se usmál o trochu víc."Meh, na to má můj zadek moc ráda."
Týpek se rozkašlal.
Stále se na mě koukal a naklonil se ke mne ještěblíž.
"Hádej co?"
"Co?"
"Zkouknul jsem tvůj blog."
Ježiši. Kriste. Pane. Bože. Jak ho našel? Moment. Důležitější je, že ho našel. Můj blog jde teď vygooglit? No tak to je megahustopřísný s extra porcí 'přísný'.
"Koukám, že mě zase sleduješ. Potřebuju snad soudní zákaz?"
"Jen ve tvejch snech Kotě" ušklíbnul se. "Ou moment - v těch já už účinkuju i tak, že?"
Protočila jsem oči. "V nočních můrách Daemone, v nočních můrách."
Usmál se na mě, v očích mu plálo a já jsem mu úsměv téměř opětovala. Ale naštěstí vešel učitel a začal dělat docházku, takže ukončil to, co se mezi náma dělo - ať už to bylo cokoli. Otočila jsem se dopředu a velmi pomalu vydechla.
Daemon se tiše smál.
Když zazvonilo na konec hodiny, tak jsem se co nejrychleji sebrala a vypadla z učebny. Neohlídla jsem se na Daemona, abych věděla co dělá. Matika bude stát za prd víc, než obvykle, když bude pokaždý sedět za mnou.
Venku na chodbě se ke mně přidala Lesa s tou kamarádkou.
"Jseš tu nová?" Řekla bruneta. Jak všímavý.
Lesa protočila oči. "Né asi - Carriso."
Carrisa svojí kamarádku ignorovala, popostrčila si hranatý brejle na nose a obratně uhnula dalšímu dementnímu děcku, co se hnalo narvanou chodbou.
"Jakto, že znáš Daemona Blacka tak dobře?" Kdyžzvážim, že na mě promluvili první lidi ve škole jen díky tomu, že se znám s Daemonem, tak jsem teda moc nadšená nebyla. "Přistěhovala jsem sevedle nich v půlce července."
"Ježiš já ti závidim." Lesa našpulila rty. "Půlka osazenstva týhle školy by s tebou okamžitě měnila."
Taky bych si to s nima ráda vyměnila.
"Mimochodem, jmenuju se Carissa a tohle je Lesa, kdybys to náhodou přeslechla. Žily jsme tu celej život."
Carrisa čekala.
"Já sem Katy Swartz a jsem z Floridy." Divný bylo,že neměly ten těžkej akcent, kterej jsem čekala.
"Ty jsi se přestěhovala z Floridy sem do Západní Virginie?" Lesa doširoka otevřela oči. "Zbláznila jsi se?"
Usmála jsem se. "Ne, moje máma..."
"Co se ti stalo s rukou?" zeptala se Carrisa, jakmile jsme vstoupily na přeplněné schodiště. Bylo tam tak narváno, že jsem neměla sebemenší zájem roztrubovat 'co se mi stalo', ale Lesa to očividněvěděla. "Přepadli jí ve městě, vzpomínáš?" Šťouchla do ní svým oblým bokem. "Tu samou noc, co zemřela Sarah Butler."
"A joo," zamračila se Carissa. "Zítra před zápasem chtějí uctít její památku. Jak smutný."
Nebyla jsem si jistá, jak reagovat, tak jsem jen přikývla.
Když jsme dorazily do druhýho patra, Lesa se usmívala. Na konci chodby jsem měla mít angličtinu a byla jsem si celkem jistá,že tam bude i Dee. "Takže bylo velice milý tě poznat, moc novejch lidí sem k nám nepřijde."
"To teda ne." Souhlasila Carrisa. "Žádný nový lidi od doby, co sem v prváku přišli trojčata."
"Myslíš Ash a její bratry?" Zeptala jsem se rozpačitě.
"No a Blackové," Odpověděla Lesa. "Všech šest se jich tu obejvilo v rezmezí několika dní. Všichni z nich šíleli."
"Počkat." Zastavila jsem se uprostřed chodby a vysloužila si pár vražedných pohledů od lidí, kterým jsem rozhodila krok. "Co jsi myslela tím 'všech šest'? A všichni se objevili jakože skoro najednou?"
"No tak nějak," řekla Carissa a upravila si brejle na nose. "A Lesa si nedělá srandu. Měsíce potom to tu bylo šílený. Ale můžešnám to mít za zlý?"
Lesa se zastavila před dveřma do třídy a svraštilačelo. "Takže ty jsi nevěděla, že Blackové byli tři?"
Cejtila jsem se zmatená víc než předtím. "Ne. Vím jen o Daemonovi a Dee."
Zvonek upozornil na konec přestávky a Lesa s Carrisou nahlídly do zaplňující-se třídy. Byla to Lesa, kdo to rozseknul.
"Byli to taky trojčata. Dee měla dva bratry. Daemona a Dawsona. Byly naprosto identický. Jako ti dva Thompsonovi kluci. Nedokázala bys je za nic na světě rozlišit." Civěla jsem na ně a nohy mi kořenily do podlahy.
Carrisa se smutně usmála. "Je to fakt smutný. Ten druhej brácha - Dawson - zmizel asi tak před rokem. Všichni maj tak nějak za to, že umřel.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
