kapitola 14
28. 4. 2014
Snažila jsem se soustředit na vyučování, ale myšlenkama jsem se nedokázala odtrhnout od Daemona a od toho, co chtěl dnes se mnou řešit. Díkybohu jsem se musela probít jen polovinou dne, jelikož jsem pak měla odejít k doktorovi na sundání dlahy.
Podle očekávání byla moje ruka naprosto v pořádku.
Cestou domů jsem se stavila na poště. V našem PO Boxu byla tuna reklam, ale taky pár žlutých obálek, což mi vykouzlilo úsměv na tváři. Byly obtištěny logem Media Mail. Posbírala jsem si ty dárečky, zamířila domů a tam jsem se jen tak poflakovala. Nervozita mi pulsovala v žilách jako bych do sebe hodila pár lacinejch energy drinků. Prolezla jsem celou skříň a usoudila, že nemám co na sebe, několikrát jsem se převlíkla a nakonec jsem si vybrala letní šatičky. Ani všechno to převlíkání bohužel nedokázalo zahnat ten úzkostnej pocit.
Co se mnou chtěl Daemon řešit?
Nakonec, abych zabila čas, jsem skončila u redizajnování svýho blogu. Ale to mě znervóznilo ještě víc, protože jsem totálně rozhodila záhlaví a zápatí svejch stránek. Když se do útrob internetu zcela vypařil skript s odpočítáváním do vydání nový knihy, násilím jsem se od toho odtrhla. Ukázalo se, že mám před sebou ještě dost času k čekání.
Bylo chvíli po osmý, když se Daemon zjevil u našich dveří, pár minut po tom, co máma odjela do Winchesteru.
Jako obvykle se opíral o zábradlí a civěl do nebe. Jak se mu měsíční světlo odráželo na polovině tváře a druhá byla uvržená do stínu, vypadal nadpozemsky.
Pak se Daemon zaměřil na mě. Jeho pohled sjel po mých šatech dolů a pak zase zpátky. Vypadal, jako by chtěl něco říct, ale hned si to zase rozmyslel.
Sebrala jsem odvahu, popošla a zastavila se vedle něj. "Je Dee doma?"
"Ne." Vrátil se k pozorování noční oblohy. Byly na ní tisíce třpytivých hvězd. "Šla na zápas s Ash, ale pochybuju, že se tam zdrží dlouho." Daemon se odmlčel a podíval se na mě. "Řekl jsem jí, že zajdu k tobě, takže si myslim, že dorazí radši dřív, aby se ujistila, že jsme se vzájemně nepovraždili." Odvrátila jsem se a schovala pobavený úsměv.
"No, když mě nezabiješ ty, tak Ash se toho určitě ráda ujme."
"Jako kvůli tý špagetový aféře nebo kvůli něčemu jinýmu?" Zeptal se.
Hodila jsem na něj úsečný pohled. "Vypadal jsi včera mocně vyzívanej, když ti seděla na klíně."
"Jo takhle." Odstrčil se od zábradlí a postavil se vedle mě. "Už mi to dává smysl."
"Fakt jo?" Nenechala jsem se rozhodit.
Jeho oči se ve tmě zaleskly. "Ty žárlíš."
"Vlez mi na záda." Přinutila jsem se zasmát. "Proč bych jako měla žárlit?"
Daemon mě následoval po schodech dolů, dokud jsme nestáli na příjezdové cestě. "Protože jsme spolu strávili nějakej čas."
"Trávit s někým čas teda není důvod k žárlivosti. Zejména když si byl donucenej se mnou ten čas trávit." Uvědomila jsem si, jak ubohý bylo, že jsem skutečně tak nějak žárlila. Ble. "Tak o tomhle sis se mnou chtěl promluvit?" Pokrčil rameny. "Pojď, projdeme se."
Sledovala jsem ho a uhladila si šaty. "Na to je trochu pozdě nemyslíš?"
"Myslí mi to a mluví mi to líp, když jsem v pohybu." Nabídnul mi ruku. "Když nechodím, tak se změním v Daemona-pitomce, kterýho moc nemusíš."
"Ha. Ha." Zírala jsem na jeho ruku. V břiše mě zašimralo. "Mno, za ruku tě fakt držet nebudu."
"Proč ne?"
"Protože se s tebou prostě nebudu držet za ruce, když tě nesnášim."
"Auvajs." Daemon si položil obě ruce na srdce a zkřivil tvář bolestí.
"To bylo krutý."
Jo, byl prostě hérečka. "Nechceš mě náhodou zatáhnout do lesa a nechat mě tam, že ne?"
"Zní to jako velice příhodná pomsta, ale to bych neudělal. Pochybuju, že bys vydržela chvilku bez záchrany."
"Díky za vyslovení důvěry."
Hodil po mě zběžný úsměv, pár minut jsme šli beze slov a přešli hlavní silnici. Noční vzduch byl definitivně chladnější, než když jsem se převlíkala. Začala jsem si přát, abych si oblíkla i punčochy. Podzim se bezpochyby blížil.
Brzy jsme byli hluboko v lese a měsíc měl potíže prosvítit skrz husté vrcholky stromů. Daemon vylovil z kapsy malinkatou baterku, která vydávala překvapivě mocný kužel světla. Každá buňka mýho těla intenzivně vnímala jeho blízkost, když jsme se prodírali temnotou a světlo před námi tančilo s každým naším krokem. A já intenzivně nenáviděla úplně každou svojí zrádcovskou buňku.
"Ash není moje holka." Řekl konečně. "Chodili jsme spolu, ale teď jsme jen kamarádi. Než se zeptáš, tak to není tak, jak si myslíš, přestože mi seděla na klíně. Nedokážu vysvětlit proč to udělala."
"No tak proč jsi jí to dovolil?" Zeptala jsem se a vzápětí si za to chtěla dát facku. Nebyla to moje věc a nezajímalo mě to.
"Upřímně, těžko říct. Stačilo by jako důvod, že jsem prostě kluk?"
"No ani né." Řekla jsem a zírala na zem. Sotva jsem viděla svoje nohy.
"To sem si myslel." Odpověděl. Neviděla jsem jeho výraz a potřebovala jsem to. Protože jsem nikdy nedokázala přijít na to, co si myslí a někdy byly jeho oči v konfliktu s jeho slovy. "Nicméně - Omlouvám se za celou tu záležitost s obědem." To, že se omluvil, mě tak překvapilo, že jsem zakopla o kámen. Snadno mě zachytil, jeho teplý dech ovanul mou tvář - než zacouval. Kůže se mi zachvěla, ale odtáhla jsem se. To, že se mi omluvil za ten debakl s obědem, bylo jak studená sprcha. Nebyla jsem si jistá, co je horší: to že neví, jakej je pitomec, nebo že moc dobře ví, co mi udělal.
"Kat?" Řekl tiše.
Mrkla jsem na něj. "Ztrapnil jsi mě."
"Já vim --"
"Ne. Nemyslim si, že vůbec něco víš." Dala jsem se do kroku a objímala se kolem loktů. "A sereš mě. Vůbec do tebe nevidim. Jednu chvíli jsi fajn a najednou je z tebe to největší hovado na celý planetě."
"Ale mám bonusový body." Dostihnul mě a pečlivě svítil na cestu dostatečně daleko, abych mohla odhalit veškeré kameny a kořeny.
"Mám? Že jo? Bonusový body tenkrát od jezera a z naší procházky? A dostal jsem nějaký, když sem tě tuhle v noci zachránil?"
"Máš spoustu bonusovejch bodů od svojí sestry." Zavrtěla jsem hlavou. "Né ode mě. A i kdyby byly ode mě, tak jsi o většinu z nich už přišel."
Pár okamžiků mlčel. "To je v háji, to je fakt v háji."
Zastavila jsem se. "Proč spolu vůbec mluvíme?"
"Podivej, mrzí mě to. Opravdu." Dlouze vydechl. "Nezasloužila sis to naše chování."
Nevěděla jsem, co mu na to říct. Zněl upřímně a skoro smutně, ale tak snad měl před tím možnost zvolit, jak se bude chovat. Přemýšlela jsem, co říct a rozhodla se pro téma, který patrně nevezme příliš dobře. "Je mi líto tvýho bráchy, Daemone." Zastavil se a totálně ztuhnul. V okolních stínech se skoro ztratil. Pauza byla tak dlouhá, že jsem si nebyla jistá, jestli vůbec někdy odpoví.
"Nemáš ponětí, co se stalo s mým bratrem." Žaludek se mi stáhnul. "Všechno co vím je, že zmizel--"
Daemonova ruka se otevřela a zavřela a tu druhou, v které měl baterku, svěsil podél těla. "To už bylo dávno."
"Bylo to minulej rok." Jemně jsem poznamenala. "Nebo ne?"
"No jo, jasně, máš pravdu. Zdá se to bejt dýl." Odvrátil zrak a polovina obličeje mu vystoupila ze stínu.
"No a slyšel jsi o něm něco?"
V chladném vzduchu jsem se třásla. "Děcka o tom mluvily ve škole. Byla jsem zvědavá, proč jste o něm nikdy nemluvili, ani o tý holce."
"Měli jsme?" Zeptal se.
Mrkla jsem na něj a snažila se přečíst jeho výraz, ale byla příliš velká tma. "No nevim, přijde mi to jako docela velká věc, o který lidi normálně mluvěj."
Daemon se dal do kroku. "Neradi o tom mluvíme, Kat."
To se dalo pochopit. Snad. Měla jsem co dělat, abych mu stačila. "Nechtěla jsem vyzvídat--"
"Ne jo??"Jeho hlas byl ostrý, pohyby ztuhlé. "Můj brácha je pryč. Rodina tý nebohý holky jí patrně nikdy neuvidí a ty chceš vědět proč ti to nikdo neřek?" Kousla jsem se do rtu a připadala si jako pitomec. "Je mi to líto. Já jen, že všichni se chovaj tak... uzavřeně. Jakože nic nevim o tvojí rodině. Nikdy jsem neviděla tvoje rodiče Daemone. A Ash mě nenávidí do morku kostí absolutně bez důvodu. Je fakt divný, že tu jsou dvě rodiny s trojčatama a nastěhovaly se sem ve stejnou chvíli. Včera sem ti hodila na hlavu oběd a nikdo s tim nemá problém. To je jednoduše divný. Dee má kluka, o kterym nikdy nemluví. Město je - zvláštní. Lidi civěj na Dee, jakoby byla princezna nebo jakoby se jí báli. Lidi civěj na mě. A--"
"To zní jakoby tyhle věci měli něco společnýho."
Už jsem s ním téměř nedokázala udržet tempo. Šli jsme hluboko v lesích, určitě někdo poblíž jezera.
"No a mají?"
"Proč by měli mít?" Jeho hlas byl tichý a napnutý frustrací. "Možná si jenom trochu paranoidní. Taky bych byl, kdyby mě přepadli po nastěhování do novýho města."
"Vidíš? Už to děláš zas!" Poznamenala jsem. "Jseš celej podrážděnej, když se na něco zeptám. A Dee dělá to samý."
"Nenapadlo tě třeba, že víme čím jsi si prošla a nechceme to dělat ještě horší?"
"Jak byste to jako chtěli zhoršit?"
Zvolnil tempo. "Já nevim. Tak asi nemůžeme."
Zavrtěla jsem hlavou a to už jsme zastavili kousek od okraje jezera. Vypnul baterku. V noci se jezero lesklo jako onyx.
Stovky hvězd se odrážely od hladiny, ale ne takovou nekonečností. Připadalo mi to, jako kdybych mohla natáhnout ruku a dotknout se jich.
"Ten den u jezera," řekl Daemon po několika okamžicích. "Bylo pár minut, který jsem si opravdu užíval."
Při jeho slovech se mi zastavil dech. Tenkrát bylo pár minut, který jsem si užívala taky. Hodila jsem si vlasy dozadu. "Než se z tebe stal vodník?"
Daemon byl potichu, jeho ramena byla nepřirozeně ztuhlá. "Stres tě donutí vidět věci takový, jaký ve skutečnosti nejsou."
Dívala jsem se na něj, na jeho okouzlující rysy osvětlené září měsíce. Nevypadal jako skutečný. Ty exotické oči, linie jeho čelisti, všechno tohle bylo tady venku jasněji zřetelné. Daemon zíral na oblohu a na tváři měl sklíčený, zadumaný výraz.
"Tak to není." Řekla jsem konečně. "Tady je prostě něco .. zvláštního."
"Myslíš jako kromě tebe?" Řekl.
V mysli se mi nahromadilo několik odpovědí, ale všechny jsem je potlačila. Hádku s ním uprostřed nočního lesa jsem rozhodně neměla na seznamu věcí, který bych chtěla dělat.
"Proč si se mnou chtěl mluvit Daemone?"
Sevřel ruku za krkem. "To, co se stalo včera na obědě, se bude jen zhoršovat. Nemůžeš být kamarádka s Dee. Ne tak, jak by si chtěla být."
Po tvářích se mi rozlilo horko a rozprostřelo se až na krk. "To myslíš vážně?"
Daemon uvolnil ruku na krku. "Neřikám, že s ní musíš přestat mluvit, ale trochu zvolni. Můžeš se k ní chovat hezky, mluvit s ní ve škole. Ale tím to končí. Jinak to bude jenom horší pro ni i pro tebe."
Všechny chlupy na těle se mi zježili najednou. "To mi jako vyhrožuješ Daemone?"
Naše pohledy se střetly. Jeho oči byly plné... čeho? Smutku? "Ne. Říkám ti, jak to prostě bude. Měli by jsme se vrátit."
"Ne." Zabejčila jsem se a zírala na něj. "Proč? Co je špatnýho na tom, že se kamarádim s tvojí sestrou?"
Uplynula vteřina a jeho čelist se napnula. "Neměla bys tu se mnou bejt." Zhluboka se nadechl, oči se mu rozšířily. Udělal krok dopředu. Ovanul mě teplý vzduch, rozhodil listí kolem nás a odhodil mi vlasy dozadu. Zdálo se, že ten poryv šel odněkud zpoza Daemona a jakoby byl poháněn jeho zlostí. "Nejsi jako my. Vůbec nejsi jako my. Dee si zaslouží někoho lepšího, někoho jako jsme my. Takže mě nech na pokoji. Celou mojí rodinu nech na pokoji."
Bylo to jako facka, jen mnohem horší. Čekala jsem, že řekne leccos a on zvolil to nejhorší. Zhluboka jsem se nadechla, ale stáhlo se mi hrdlo. Ustoupila jsem o krok dozadu a snažila se potlačit nával vzteklýho pláče.
Daemon ze mě nespustil zrak. "Chceš vědět proč? Přesně proto."
Těžce jsem polkla. "Proč.. proč mě tolik nenávidíš?"
Na vteřinu jeho maska zmizela a jeho rysy zkřivila bolest. Bylo to tak rychlé, že jsem si vlastně nebyla jistá, jestli jsem to skutečně zahlídla. Neodpověděl mi.
Nával slz v mých očích už mi téměř tekl po tvářích. Ale odmítla jsem před ním brečet, nechtěla jsem, aby nade mnou měl takovou moc. "Tak víš co? Di do hajzlu Daemone!"
Podíval se na mě. "Kat ty ne--"
"Sklapni!" zasyčela jsem. "Prostě sklapni." Zamířila jsem kolem Daemona a šla pryč. Moje kůže byla horká a studená zároveň. Uvnitř mně to pálilo ohněm i mrazem. Budu brečet. Věděla jsem to. Byl to ten škrtivej pocit vzadu v krku.
"Kat." Zavolal Daemon. "Prosim tě, počkej."
Zrychlila jsem tempo, až jsem skoro běžela.
"No tak Kat, neutíkej tolik napřed. Ztratíš se, vem si aspoň tu baterku!"
Jako kdyby mu na tom záleželo. Chtěla jsem od něj pryč dřív, než mi hrábne. Bylo docela pravděpodobný, že bych ho zmlátila. Nebo budu brečet, protože ať už ho mám ráda nebo ne, to co řekl, mě bolelo. Jako kdyby se mnou bylo něco v nepořádku. Zakopávala jsem o kameny a o kořeny, na zemi, ale věděla jsem, že cestu zpátky na silnici najdu. A slyšela jsem ho za sebou, jak při každém jeho kroku praskaly větvičky.
V hrudi se mi rozlila syrová bolest a rázovala jsem kupředu. Potřebovala jsem už bejt doma. Zavolat mámě a nějak jí přesvědčit, že se stěhujeme. Nejpozdějc zejtra.
Utéct.
Dlaně se mi sbalili do pěstí. Proč bych měla utíkat? Já jsem neudělala nic špatnýho. Naštvaná a znechucená sama sebou jsem zakopla o kořen a málem jsem sletěla přímo na obličej. Nadávala jsem.
"Kat!" Daemon za mnou taky nadával.
Nalezla jsem rovnováhu a pospíchala kupředu. Ulevilo se mi, když jsem před sebou zahlídla silnici. Rozeběhla jsem se, jako by mi šlo o život. Slyšela jsem, jak v dálce za mnou jeho nohy dopadaly na zem a vydávaly ozvěnu. Doběhla jsem až na silnici a otřela si tvář hřbetem ruky. Krucinál. Brečela jsem.
Daemon na mě křičel, ale jeho hlas se utopil ve světlometech kamionu, kterej se řítil proti mně. Nebyl dál než dvacet metrů. Byla jsem v šoku a nemohla se pohnout.
Rozhodně mě srazí.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář