kapitola 15
28. 4. 2014
Mocný úder hromu - jenže mnohem hlasitější - se rozléhal skrz údolí. Bylo to jako sonický třesk, který mnou otřásl až do morku kostí. Nebylo možné, aby si mně řidič všiml včas nebo stihl zastavit. Ruce mi instinktivně vylítly dopředu, jako kdyby mně to mohlo nějak ochránit. Uši mi zasáhl hlasitý klakson kamionu. Připravovala jsem se na kosti-lámající náraz, moje poslední myšlenka patřila mámě a co s ní udělá pohled na moje znetvořené tělo. Ale náraz nepřišel.
Mohla bych políbit nárazník, tak byl totiž blízko. Ruce jsem měla pouhé centimetry od horkého chladiče auta. Pomalu jsem zvedla hlavu. Řidič nehybně seděl za volantem, oči prázdné a vytřeštěné. Nehýbal se, ani nemrknul. Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec dýchá.
V pravé ruce měl hrnek kafe, zamrzlý v čase, napůl cesty k puse.
Zamrzlé - všechno bylo zamrzlé.
Pusu mi naplnila kovová pachuť. Mysl se mi zastavila.
Motor kamionu stále běžel, burácel mi přímo před obličejem. Otočila jsem se od ztuhlého řidiče a podívala se na Daemona. Vypadal, že se pekelně koncentruje, dech měl těžký a pěsti zaťaté.
Jeho nádherné oči byly jiné. Takové být neměly. O krok jsem couvla. Přestože už jsem byla z cesty kamionu, ruce jsem měla pořád před sebou, jako kdybych ho chtěla varovat, aby se ke mně nepřibližoval.
"Pane Bože..." Zašeptala jsem. Srdce mi bušilo neuvěřitelnou rychlostí.
Daemonovy oči zářily do tmy duhouvou barvou. To světlo se zdálo být čím dál tím intenzívnější, pěsti se mu začaly třást a postupovalo to nahoru do paží, dokud se celé jeho tělo nechvělo v nepatrných vlnách.
A pak začal Daemon blednout, jeho tělo i s oblečením se začalo ztrácet, mizelo a místo něj se objevilo rudo-žluté světlo, které ho zcela pohltilo.
Lidé světla. No sakra …
Čas vypadal, že se zastavuje. Ne, čas se zastavil. Daemon nějakým způsobem zadržel kamion, aby mně nesrazil. Zastavil sedmi-tunový auto předtím, než mi mohlo rozlámat každičkou kost v těle. Ale čím? Slovem? Myšlenkou?
Obrovskou silou, ať už jakoukoliv.
Způsobilo to nepřirozené vzduchové vibrace. Z jeho čiré síly se třásla zem. Věděla jsem, že kdybych se jí dotkla, cítila bych, jak se chvěje.
V dálce jsem zaslechla Dee, v jejím hlase jsem rozpoznala zmatek, volala na nás. Jak nás našla? Jednoduše. Daemon přávě rozsvítil celou ulici - to on byl to rudo-žluté světlo.
Podívala jsem se zpátky na kamion a viděla, že se nechvěje jen auto, ale i řidič. Všechno se to snažilo prolomit tu neviditelnou bariéru, která to držela zmrazené v čase.
Ta kovová bestie se třásla a motor křičel, noha řidiče stále sešlapovala plynový pedál.
Utíkala jsem, ne pryč ze silnice, ale po ní. Matně jsem slyšela, jak za mnou ten kamion stále řve. Běžela jsem dál, ta klikatá silnice vedla k našim domům, které byly uvelebené po jejích stranách. Letmo jsem zahlídla, jak ke mně běží Dee, ale utekla jsem jí. Věděla jsem jen to, že ona musí být stejná jako Daemon.
Ale co jsou? Určitě né lidi. To, co jsem viděla nebylo možné. Žádný člověk by to nemohl udělat.
Žádný člověk nemohl na povel zastavit kamion, zůstat několik minut pod vodou nebo zmizet a zase se objevit. Všechny ty divné věci, kterých jsem si všimla, teď dávaly smysl. Běžela jsem dál, minula naší příjezdovku, neměla jsem tušení, kam běžím, nebo proč. Můj mozek nepracoval. Vládu nad tělem převzal instinkt. Větve stromů se mi zamotávaly do vlasů a do těch pěkných letních šatů, které jsem si oblíkla. Zakopla jsem o velký kámen, ale zvedla jsem se ze země, oprášila kolena a pokračovala dál.
Najednou, jsem za sebou zaslechla kroky. Někdo na mě volal, ale já jsem nezastavila, přidala jsem a běžela dál. Momentálně jsem vůbec nemyslela. Chtěla jsem se jen dostat pryč.
Kousek za mnou se ozývaly nadávky a pak mě smetlo tvrdé tělo. Padala jsem k zemi, obklopená teplem.
Nějak se mu povedlo ztlumit sílu dopadu jeho vlastním tělem tím, že nás ve vzduchu přetočil. Pak mně převrátil pod sebe a přitiskl k zemi.
Odstrkovala jsem ho a snažila se kopat. Nic z toho nefungovalo. Zavřela jsem oči, bála jsem se, že uvidím jeho zářící zorničky. "Slez ze mě!"
Daemon mně chytil za ramena a jemně se mnou zatřásl. "Přestaň!"
"Jdi ode mě pryč!" Křičela jsem na něj a snažila se vykroutit se z pod něj.
"Kat, přestaň!" Zařval znovu. "Nechci ti ublížit!"
Jak bych mu mohla věřit? Malá část mýho mozku, která stále pracovala, mi pripomněla, že mi přece zachránil život. Přestala jsem se s ním prát.
Daemon se nade mnou uvolnil. "Nechci ti ublížit, Kat." Jeho tón byl jemnější, ale stále trochu zuřivý, jak se snažil udržet mně, aniž by mi ublížil. "Nikdy bych ti neublížil." Při jeho slovech se mi zachvěl žaludek. Něco se ve mně ozvalo, věřilo mu, přestože moje mysl s tím nesouhlasila. Nevěděla jsem, která moje část byla tak hloupá, ale zdálo se, že to byla ta převládající. Stále jsem těžce dýchala, ale snažila jsem se uklinit. Povolil stisk, ale stále byl nade mnou. Cítila jsem na tváři jeho rychlý dech.
Daemon se odtáhl, dal mi prst pod bradu a otočil mi hlavu směrem k němu. "Podívej se na mně, Kat. Musíš se na mně hned teď podívat." Držela jsem oči zavřené. Nechtěla jsem vědět, jestli měl pořád ty děsivé oči. Daemon se posunul a přesunul ruce z mých ramen na moje tváře. To byla chvíle, kdy jsem měla utýct, ale v ten moment, kdy se jeho teplé ruce dotkly mých tváří, jsem se nemohla vůbec pohnout. Opatrně rozprostřel prsty přes můj obličej.
"Prosím." Z hlasu se mu vytratil ten zuřivý tón.
Rozechvěle jsem vydechla a otevřela oci. Díval se mi přímo do nich. Oči měl stále zvláštní, intensivně zelené, ale byly jeho. Nebyly to ty oči, co jsem viděla před chvílí. Bledé měsíční světlo se prodíralo skrze stromy nad námi, pomalu klouzalo přes jeho lícní kosti a odráželo se od jeho rozevřených rtů.
"Nechci ti ublížit, ale prosím slib mi, že nebudeš zase utíkat. Necítím se na to, tě znovu nahánět. Ten malej trik mi vysál skoro všechny síly." Čekal na mojí odpověď. Obličej měl napjatý vyčerpáním. "Řekni to, Kat. Slib mi, že neutečeš. Nemůžu tě tu nechat pobíhat samotnou. Rozumíš mi?"
"Jo," stěží jsem ze sebe vypravila.
"Dobře." Pomalu mě pustil a odtáhl se, levou rukou, aniž by si to uvědomoval, mně nepatrným pohybem pohladil po tváři. Zůstala jsem nehybně ležet, dokud se nezvedl.
Sledoval mně unaveným pohledem, jak jsem couvala pryč, dokud jsem zády nenarazila do stromu. Jakmile se přesvědčil, že neuteču, sedl si přede mně.
"Proč si musela vběhnout pod ten kamion?" Zeptal se mně, ale nečekal na odpověď. "Zkusil jsem všechno možný i nemožný, abych tě udržel mimo, ale ty prostě musíš jít a zkazit všechnu mojí tvrdou dřinu."
"Neudělala jsem to schválně." Zvedla jsem třesoucí se ruku k čelu.
"Ale jo, udělala." Potřásl hlavou. "Proč si se sem přistěhovala, Kat? Proč? Mně - nám se dařilo docela dobře a pak se ukážeš ty a všechno jde do háje. Nemáš ponětí. Sakra. Myslel jsem si, že budeme mít kliku a že třeba odejdeš."
"Je mi líto, ale já se nikam nechystám." Odtáhla jsem od něj nohy a přitiskla si je k hrudníku.
"Vždycky to akorát podělám." Zavrtěl hlavou a vypadal, že se chystá znovu nadávat. "Jsme jiní. Myslím, že teď už to chápeš."
Položila jsem si čelo na kolena. Chvíli mi trvalo, než jsem posbírala to, co zbylo z mých myšlenek a pak jsem hlavu zase zvedla.
"Daemone, co vlastně jste?"
Smutně se usmál a promnul si rukou čelo. "To se těžko vysvětluje."
"Prosím, řekni mi to. Musíš mi to říct, protože jinak začnu zase vyšilovat," varovala jsem ho. A nelhala jsem. Čím déle mlčel, tím víc se ztrácela kontrola, který jsem dosáhla. Když Daemon promluvil, jeho pohled byl pronikavý. "Nemyslím si, že bys to chtěla vědět, Kat."
Jeho výraz i hlas působily tak upřímně, že mně přepadl obrovský strach. Bylo mi jasné, že ať už mi řekne cokoliv, navždycky to změní můj život. Jakmile se dozvím, co on a jeho rodina jsou, nikdy to nebudu moct vzít zpátky. Byla bych nezvratně změněná. Přestože jsem si to uvědomovala, už jsem byla za bodem návratu. Stará Katy by znova utekla. Tím jsem si byla jistá. Radši by přestírala, že se nic z toho nestalo. Ale já teď byla jiná, já to musela vědět. "Jste lidi?" Daemonův smích postrádal humor. "Ne, to nejsme."
"Vážně?"
Pozvedl obočí. "Jo, myslím, že už sis domyslela, že nejsme lidi."
Nejistě jsem se nadechla. "Doufala jsem, že se pletu."
Znovu se zasmál, ale bylo v tom opravdu velmi málo pobavení. "Nepleteš. Jsme velmi, velmi zdaleka."
Žaludek mi spadl až ke kolenům, a nohy jsem si objala pevněji. "Co tím myslíš velmi, velmi zdaleka? Protože mi to přijde povědomý z titulků Hvězdnejch Válek."
Daemonův pohled byl tvrdý. "Nejsme z týhle planety."
Tak jo. Je to tady. Právě řekl to, co jsem si už tak nějak domyslela, ale tím mi nic moc neobjasnil. "Co jsi zač? Upír?"
Protočil oči "To myslíš vážně?"
"A co má bejt?" Zaplavil mně pocit marnosti. "Řekl si, že nejsi člověk a to je maximum, co mně napadá, co bys teda mohl být! Zastavil si kamion, aniž by ses ho dotkl."
"Řekl bych, že příliš moc čteš." Daemon pomalu vydechl. "Nejsme ani vlkodlaci, ani čarodějové. Ani Zombie, nebo něco podobnýho."
"No, jsem vděčná za tu Zombie část. Ráda bych si myslela, že to, co zbylo z mýho mozku je v bezpečí." Zamumlala jsem. "A nečtu příliš moc, nic takovýho neexistuje. Stejně jako mimozemšťani."
Daemon se ke mně rychle naklonil a položil ruce na moje pokrčená kolena. Když se mně dotkl, tak jsem ztuhla, zaplavily mně vlny horka i chladu. Jeho pronikavý pohled mně k němu přitahoval. "Ty si myslíš, že v tomhle rozlehlým, nekonečným vesmíru je Země - tahle planeta - jedinou planetou, na který je život?"
"N-ne," zajíkla jsem se. "Takže takový druh věcí … to je normální pro tvůj … Sakra, jak si vlastně řikáte?"
Zaklonil hlavu, a jak vteřiny utíkaly, z čekání na jeho odpověď se mi rozbušilo srdce. Vypadal, že bojuje s tím, kolik mi toho má říct a já si byla naprosto jistá, že cokoliv, co to bude, se mi nebude líbit ...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
