kapitola 16
28. 4. 2014
Byl to jeden z těch momentů, kdy jsem nevěděla, jestli se smát nebo brečet nebo co nejrychleji utéct.
Daemon se napjatě usmíval. "Vím, na co myslíš. Ne, že bych ti četl myšlenky, ale tvoje tvář mluví za vše. Myslíš si, že jsem nebezpečnej."
A taky blbec... a pěkně žhavej, ale to jsem si nepřiznávala. Mimozemská forma života? Zavrtěla jsem hlavou. "Je to šílený, ale nebojím se tě."
"Ne?"
"Ne." Zasmála jsem se, ale znělo to trošku vyšinutě - totálně nepřesvědčivě. "Nevypadáš jako mimozemšťan!" Připadlo mi důležitý na to poukázat.
Nakrčil obočí. "A jak teda mimozemšťani vypadaj?"
"No ne... ne jako ty," vykoktala jsem. "Nejsou nádherný--"
"Ty si myslíš, že jsem nádhernej?" Usmál se.
Hodila jsem po něm temnej pohled. "Sklapni. Jako by si nevěděl, že každej na týhle planetě si myslí, že jsi atraktivní." Zašklebila jsem se v šoku, že vedu tenhle rozhovor.
"Mimozemšťani - jestli existujou - jsou malý zelený mužíci s velkejma očima a tenkejma ručičkama nebo... nebo gigantický hmyzáci nebo něco jako slizký malý příšerky." Daemon se hlasitě zasmál. "ET?" "Ano! Něco jako ET, ty hovado. Mam fakt radost, že se bavíš. Že mě chceš rozhodit ještě víc, než jste mě doposavaď rozhodili. Možná jsem se praštila do hlavy nebo něco."
Chtěla jsem se postavit na nohy.
"Sedni si, Kat."
"Neřikej mi, co mám dělat!"
Postavil se a roztáhnul ruce. To děsivé žhnutí vyplnilo jeho oči, jako dvě sféry čistýho světla. "Sedni. Si."
Sedla jsem si. Ale samozřejmě jsem u toho zahrozila prstem. Instinktivně jsem věděla, že mi neublíží, přestože se se mnou právě podělil o to svoje mimozemšťanství. Pan Velkej Zlej Mimozemšťan.
"Ukážeš mi, jak doopravdy vypadáš? Netřpytíš se, že ne? A prosím řekni mi, že jsem skoro nepolíbila gigantickýho mozkožravýho hmyzáka, protože jinak vážně--"
"Kat!"
"Promiň," zamumlala jsem.
Daemon zavřel oči a nadechl se.
Uprostřed hrudníku se mu objevilo světlo, a jako předtím na silnici, začal vibrovat a mizel, dokud po něm nezůstalo jen úchvatné červenožluté světlo. Pak to světlo začalo dostávat podobu. Dvě nohy, torzo, ruce a hlava - všechno pouze ze světla. Ze světla tak intenzivního, že osvětlilo všechno kolem nás a noc proměnilo na den.
Třesoucí se rukou jsem si zakrývala tvář. "No doprdele."
A když promluvil, nebylo to nahlas. Mluvil v mojí hlavě. Tak takhle vypadáme. Jsme bytosti světla. I v naší lidský podobě dokážeme ohýbat světlo. Odmlčel se. A jak vidíš, nevypadám jako gigantickej hmyzák. A... netřpytim se. Dokonce i ve svý hlavě, jsem dokázala vycítit znechucení z tý poslední hlášky.
"Ne," zašeptala jsem. V žádný z těch paranormálních knih, který jsem četla a recenzovala, takhle nikdo nezářil. Někdo se třpytil na denním světle. Jinej měl křídla. Ale nikdo nebyl zatracený gigantický slunce.
Nevypadám ani jako slizká malá příšerka, což jen tak mimochodem, považuju za urážlivý. Jedna paže ze světla se ke mně natáhla. Zformovala se z ní dlaň a prsty. Dlaň se rozevřela. Můžeš se mě dotknout. Nebude to bolet. Mám za to, že lidem je to příjemný. Lidem? Kriste. Pane. Bože. Nervózně jsem polkla a zvedla ruku. Z části jsem se ho vůbec nechtěla dotknout, ale když jsem viděla něco tak... tak strašně mimo tenhle svět, musela jsem.
Moje prsty přejely po těch jeho a výboj elektřiny mi nejprive zatančil na dlani a pak mi přejel po ruce. Světlo společně s mojí kůží jemně bzučelo.
Ostře jsem se nadechla. Daemon měl pravdu. Nebolelo to. Jeho dotek byl teplý a opojný. Bylo to jako dotýkat se slunce a nikdy se nespálit. Hrála jsem si s prsty a sledovala jak světlo sílí, dokud jsem svou ruku vůbec neviděla. Malý proužky světla se míhaly z jeho ruky a olizovaly moje zápěstí a předloktí..
Bylo mi jasný, že se ti to bude líbit. Stáhnul ruku a ustoupil. Světlo začalo pomalu slábnout a pak tu přede mnou stál Daemon - lidskej Daemon. Pokles teploty jsem cítila okamžitě.
"Kat," řekl, tentokrát nahlas.
Vše, na co jsem se vzmohla, bylo zírat na něj. Chtěla jsem pravdu, ale doopravdy to vidět, slyšet - to bylo o něčem úplně jinym.
Daemon vypadal, že pochopil můj výraz, protože se zase pomalu posadil.
Vypadal uvolněně, ale věděla jsem, že je spíš jako divoký zvíře. Napjatej a připravenej skočit, kdybych udělala špatnej pohyb.
"Kat?"
"Ty seš mimozemšťan." Můj hlas byl slabej.
"No jo, to jsem se ti snažil říct."
"Ou... ou wáu." Schoulila jsem si ruku zpět k hrudíku a tupě na něj zírala. "Takže odkud jsi? Z Marsu?"
Zasmál se. "To si fakt netrefila." Na okamžik zavřel oči.
"Budu ti vyprávět pohádku jo?"
Přikývla jsem, zatímco si rukou prohrábnul svoje rozcuchaný vlasy.
"Všechno ti to bude znít šíleně, ale nezapomínej, co jsi právě viděla. Co už víš. Viděla jsi mě dělat věci, který nemůžou bejt skutečný. Takže teď pro tebe nic není nemožný." Zastavil, jakoby sbíral odvahu. "Místo odkud jsme, je za Abellem."
"Abellem?"
"Je to ta nejvzdálenější galaxie odstud, nějakejch třináct miliard světelnejch let. A my jsme dalších deset miliard nebo tak nějak za ním. Neexistuje žádná loď, co by nás tam mohla dostat. A nikdy nebude." Mrknul na svoje otevřený ruce a obočí mu pokleslo. "Teda, ne že by na tom záleželo. Náš domov už neexistuje. Byl zničenej, když jsme byli ještě děti. Proto jsme museli odejít a najít místo srovnatelný s tím naším, ve smyslu potravy a vzduchu. Ne, že by sme potřebovali dejchat kyslík, ale aspoň to nebolí. Dejcháme v podstatě jen ze zvyku." Uvolnila se ve mně další vzpomínka. "Takže nepotřebujete vůbec dejchat?"
"No, ani ne." Vypadal tak trochu zaraženě. "Děláme to ze zvyku, ale občas zapomenem. Třeba při plavání."
No vida. To vysvětluje, jak mohl Daemon vydržet tak dlouho pod vodou. "Pokračuj."
Chviličku mě pozoroval, pak kývnul. "Byli jsme příliš malí, než aby sme si pamatovali název naší galaxie. Nebo jestli vůbec náš druh měl potřebu takovou věc pojmenovat. Ale pamatuju si název našeho světa. Jmenoval se Lux. A my jsem tedy Luxani."
"Lux," zašeptla jsem a rozvzpomněla se na vyučování v prváku.
"To je latinsky světlo."
Pokrčil rameny. "Přišli jsme sem v meteorickym roji před patnácti lety, spolu s dalšími jako my. Ale před námi tu už byli mnozí, pravděpodobně po tisíce let.
Ne všichni z našeho druhu přišli na tuhle planetu. Někteří cestovali v galaxii dál. Jiní museli skončit na planetách, kde nepřežili. Ale jakmilo bylo jasný, že Země je pro nás perfektní, přišlo nás sem víc. Stíháš mě?"
Stále jsem tupě zírala. "Snad jo. Jak řikáš, je vás víc jako ty. Thompsonovi - jsou jako ty?"
Daemon přikývl. "Od první chvíle jsme všichni spolu."
Tak to vysvětlovalo teritoriální chování Ash. "Kolik vás tu je?"
"Jako přímo tady? Nejmíň pár stovek."
"Pár stovek," opakovala jsem. A pak jsem si vzpoměla na ty podivný pohledy od lidí ve městě. A jak na mě koukali v tý restauraci. Protože jsem byla s Dee - mimozemšťankou.
"Proč tady?"
"My... zůstáváme ve větších skupinách. Není to... no, na tom teď nezáleží."
"Říkal jsi, že jsi přišel s meteoritickým rojem? A kde je tvoje vesmírná loď?" Připadala jsem si hloupě, že jsem to vůbec řekla.
Zvednul obočí, když se na mě díval a konečně vypadal jako Daemon, tak jak jsem ho znala.
"My k cestování nepotřebujeme věci jako vesmírný lodě. Jsme světlo - můžeme se s ním svézt."
"No, ale když jste z planety, která je miliony světelných let daleko a cestujete rychlostí světla, netrvala by cesta sem miliony let?" Můj bejvalej učitel na fyziku by ze mě měl radost.
"Ne. Stejným způsobem jako jsem tě zachránil před tím kamionem, jsme schopni ohýbat prostor a čas. Nejsem věděc, tak se mě neptej, jak to děláme. Prostě to umíme. Někteří z nás líp než jiní."
To, co řekl neznělo ani trochu příčetně, ale nezastavila jsem ho. Jak poukázal - co jsem viděla, nedávalo žádnej smysl, takže jsem vlastně nebyla schopná posuzovat, co smysl dávat má.
"Stárneme stejně jako lidi, což nám umožňuje normálně splynout s davem. Když se sem dostaneme, tak si vybereme svojí... kůži." Všimnul si mýho nelibýho úšklebu a znova pokrčil rameny. "Nevím jak jinak to vysvětlit aniž bych tě děsil, ale ne všichni z nás umí měnit vzhled. Co si na začátku vybereme, s tím zůstaneme."
"No, tak ty sis vybral velmi dobře."
Koutky mu zacukaly, jak se konečky prstů probíral stébly trávy před sebeou. "Jen jsme zkopírovali to, co jsme viděli. Zdá se, že to pro každého z nás fungovalo jenom jednou. A jak jsme vyrůstali jeden druhýmu podobní, tak se DNA postarala o zbytek. Kdyby tě to zajímalo, tak se vždycky rodíme jako trojčata. Vždycky to tak bylo."
Zastavil a pozvednul svůj pohled. "Víceméně jsme jako lidi."
"S tím rozdílem, že jste koule světla, kterejch se můžu dotknout?" Lehce jsem v úžasu vydechla.
Koutky mu znovu cukly. "Jo tak nějak a navíc jsme podstatně dál ve vývoji než lidi."
"Jak moc 'podstatně dál'?" zeptala jsem se tiše.
Lehce se usmál a znovu se rukama probíral trávou.. "Řekněme, že kdybychom někdy s lidskou rasou byli ve válce, tak nevyhrajete, ani za miliardu let."
Moje srdce se těžce převrátilo a trhla jsem sebou dozadu. Vůbec jsem si neuvědomila,že se k němu jen tak mimochodem nakláním. "Co všechno umíš?"
Daemonovy oči na mne na moment mrkly. "Čím míň toho víš, tím líp pro tebe."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Nemůžeš něco nakousnout a pak to nedopovědět. Ty... dlužíš mi to."
"Jak to vidim já, tak ty dlužíš mě. Něco jako třikrát." Odpověděl.
"Jak třikrát?"
"Za tu noc, kdy si byla napadená, dnešní kamion a tehdy, jak jsi se rozhodla, že Ash potřeboje vymódit špagetama." Napočítal na prstech. "Dej bacha ať to neníčtyřikrát."
"Ty jsi mi zachránil život před Ash?"
"No jasně, jak řikala, že tě zničí. Myslela to zcela vážně."
Povzdechnul si, zaklonil hlavu a zavřel oči.
"Krucinál, proč ne. Jako bys to už stejně nevěděla. Všichni umíme kontrolovat světlo. Dokážeme s ním manipulovat tak, že když nechceme být viděni, tak nejsme. Dokážeme rozptýlit stíny, cokoliv. A nejen to, dokážeme světlo těžit a zužitkovat. A věř mi, že něčim takovym by si zasažená bejt rozhodně nechtěla. Pochybuju, že by to člověk přežil."
"Oká..."Sotva jsem dýchala. "Počkej, když jsme narazili na toho medvěda, tak jsem viděla záblesk světla."
"Jo, to jsem byl já a než se zeptáš, tak toho medvěda jsem nezabil. Jen jsem ho vystrašil. Nejsem si jistej, proč jsi omdlela. Byla jsi blízko mýho světla. Myslím, že na tebe působilo. Nicméně všichni máme určitý léčivý schopnosti, ale ne všichni jsme v tom dobrý," pokračoval a narovnal hlavu. "Já jsem tak nějak průměr, ale Adam - jeden s Thompsonovejch kluků - dokáže uzdravit prakticky cokoliv, v čem zbylo aspoň trochu života. A jsme prakticky nezničitelný. Naše jediná slabost je, když náš přistihneš v naší přirozený formě. Nebo možná kdyby nám uřízli hlavu v naší lidský podobě. Myslim, že to by asi klaplo."
"No jo, s uříznutou hlavou to fakt většinou klapne." V hlavě jsem měla kompletněvygumováno. Byla jsem schopná zpracovávat pouze to, co mi zrovna říkal. Něco jako jednu souvislou myšlenku za minutu nebo tak nějak. Ruce mi sklouzly na tváře a podepřela jsem si hlavu. "Ty seš mimozemšťan." Zvednul na mě obočí. "Je toho hodně co dokážeme, ale ne dřív, než dosáhneme puberty. A pak máme docela fušku to kontrolovat. Někdy jsou ty záležitosti trochu na palici."
"No to musí bejt... náročný."
"No to teda."
Ruce jsem si založila přes hruď. "Co ještě umíš?"
Kdyžpromluvil, zblízka mně sledoval. "Slíbíš, že zase nebudeš zdrhat?"
"Ano,"souhlasila jsem a myslela si 'co to sakra..' Ne že by mě šlo vyděsit ještě víc.
"Dokážeme manipulovat věcma. Dokážeme pohnout jakoukoliv věcí, živou nebo neživou. Ale umíme toho mnohem víc." Sebral se země spadlý list a držel ho před sebou."Sleduj."
Ihned se z něj začal linout kouř. Z konečků prstů mu vyskočily jasný oranžový plamínky a spolkly celý list. Během vteřiny list zmizel, ale plamínky si stále hrály na jeho prstech.
Poskočila jsem dopředu a umístila svojí ruku nad ten oheň. Z prstů mu sálal žár. Stáhla jsem ruku a podívala se na něj.
"Ten oheň ti neublíží?"
"Jak by mi mohlo ublížit něco, co je mojí součástí?" Přejel planoucími prsty po zemi. Z ruky mu odletovaly uhlíky, ale zem zůstala ohňem nedotčená. Zatřepal rukou. "Vidíš? A je to pryč." S doširoka otevřenýma očima jsem se zase trochu přiblížila.
"Co ještě umíš?"
Daemon se usmál a v ten moment zmizel. Nadzvedla jsem se a podívala se okolo sebe. Opíral se o strom o pár metrů dál.
"Jak... jsi sakra - moment! To jsi udělal už dřív. To tvoje děsivý, tichý přibližování. Ale to není o tom, že by jsi byl tak tichej." Omráčeně jsem se posadila a opřela o strom. "Ty se jenom tak rychle pohybuješ."
"Rychlostí blesku, Kotě." Znovu se objevil přede mnou a pomalu se posadil. "Někteří z nás dokážou manipulovat svojí podobou za hranice formy, kterou na začátku zvolili. Jako přeměnit se v jakoukoli živou věc, ať už osobu nebo zvíře." Zírala jsem na něj. "To je to, proč se Dee občas vytrácí před očima?"
Zamrkal."Ty sis toho všimla?"
"Jo, ale myslela jsem si, že si to jenom představuju." Trochu jsem si protáhla nohy."Zdá se, že se jí to vždycky stalo, když se cítila pohodlně. Jenom ruka, nebo obrys těla se vždycky vytratil ale hned byl zpátky." Daemon přikývnul. "Ne všichni máme kontrolu nad tím, co děláme. Někteří z nás trochu zápasej se svejma schopnostma."
"A ty ne?"
"Já sem jednoduše dokonalej."
Zakroutila jsem očima a narovnala se v zádech. "Co tvoje rodiče? Říkals, že pracujoumimo město, ale ještě jsem je neviděla."
Jeho pohled spadnul znovu k zemi. "Naši rodiče se sem nikdy nedostali."
Uvnitřmě zalila bolest. "Je... je mi to líto."
"To je v pohodě. Už je to dávno. Ani si je nepamatujeme."
Bylo to hrozně smutný. Přestože se moje vzpomínky na tátu zdály bejt těma rokama otupělý, pořád tam byly. A já měla připravenejch takovejch otázek, jak přežili bez rodičů, kdo se o ně staral, když byli ještě malí. "Bože, připadám si tak hloupě. Víš já myslela, že pracujou mimo město."
"Nejsi hloupá, Kat. Viděla jsi jen to, co jsme chtěli, aby jsi viděla. Jsme v tom fakt dobrý." Povzdechnul si. "No, nicméně asi ne dost dobrý."
Mimozemšťani... Wau, Lesa a její řeči o trhlejch lidech, byly pravda. Pravděpodobně nějaký viděla. Možná i Smrtihlav byl pravej. A Chupacabra opravdu někde venku pije kozí krev.
Daemonovy oči se na moment podivně zaleskly a pak se ustálily na mojí tváři. "Zvládáš to líp než jsem čekal."
"Jsem si jistá, že budu mít pozdějc dost času panikařit a pak se z toho složit. Patrně si budu myslet, že jsem se zbláznila." Co jsem to dořekla, tak mě něco napadlo. "Můžete... můžeš ovládat cizí myšlenky? Číst je?" Zavrtěl hlavou. "Ne. Naše schopnosti jsou vazáný na nás. Možná kdyby náš zdroj - světlo - byl ovlivněnej něčím dalším, kdo ví. Možný je všechno."
Zírala jsem na něj a začal se ve mně vařit vztek a nedůvěra.
"Celou tu dobu jsem si myslela, že začínám magořit. Říkal si mi, že si věci představuju, nebo že si vymejšlim hovadiny. Jako bys mi proved lehkou vetřelčí lobotomii. Krásný!" Otevřel oči a proběhnul jimi záblesk zloby spolu s něčím dalším, co jsem nedokázala rozluštit. "Musel jsem," trval na svým. "Nikdo o nás nesmí vědět. Kdo ví, co by se s náma jinak stalo."
Donutila jsem se na to prozatím zapomenout a zeptla se, "Kolik... lidí o vás ví?"
"Pár místních si o nás myslí, že jsme 'bůh ví co'," řekl. "Jistej vládní úřad spadající pod ministerstvo obrany (DOD - department of defense) o nás ví. A to je asi tak všechno. Nevědí o našich schopnostech. Nesměj." Téměř vrčel když mi pohlédl do očí. "Na DOD si myslí, že jsme neškodný podivíni. Dokud se řídíme jejich pravidly, tak nám dávaj peníze, naše domovy a nechávaj nás v klidu. Takže když někdo z nás zblbne se svojí schopností, tak jsou to fakt špatný zprávy z několika důvodů. Snažíme se naše schopnosti nevyužívat, zejména v blízkosti lidí."
"Protože by jste se tak odhalili."
"Jo a taky..." Podrbal si bradu. "Pokaždý když použijeme naši schopnot v blízkostičlověka, tak to na něm nechá stopu. A pak ostatní můžou vidět, že ten člověk byl v blízkosti jednoho z nás. Takže se zkrátka snažíme naše schopnosti v blízkosti lidí nepoužívat, ale ty.. no, s tebou většinou nejdou věci podle plánu."
"Kdyžjsi zastavil ten kamion, tak jsi na mě... zanechal stopu?"
Zamrkal a podíval se jinam.
"A když jsi odehnal toho medvěda? To se dá vystopovat jinýma jako jsi ty?" Spolkla jsem sousto ledovýho strachu. "Takže Thomsponovi a každej další álien v okolí ví, že jsem byla vystavená tvýmu... mimíkovskýmu kouzlení?"
"To je docela přesný." Řekl. "A nejsou z toho zrovna nadšený."
"Tak proč jsi teda ten kamion zastavoval? Jsem pro tebe evidentně velká přítež."
Daemon se ke mně pomalu otočil. Jeho oči byly zavřený. A znovu - neodpověděl mi.
Zhluboka jsem se nadechla. Připravená utíkat, bojovat. "Co se mnou budeš dělat?"
Kdyžpromluvil, tak se jeho hlas třásl. "Co s tebou budu dělat?"
"No když teď vím, co jste zač, tak jsem přece riziko pro všechny. Ty... můžeš mězapálit nebo kdo ví co ještě."
"Pročbych ti to všechno říkal a pak ti kvůli tomu něco dělal?"
To je fakt. "Já nevim."
Pohnul se směrem ke mně a když jsem před ním ucukla,zastavil se těsně před tím, než se mě dotknul. "Já ti nic neudělám, jasný?"
Kousla jsem se do rtu. "Jak mi můžeš věřit?"
Znovu se odmlčel a pak se ke mně konečně natáhl a vzal mě rukou za bradu. "Já nevim, prostě tak. Navíc upřímně - nikdo by ti neuvěřil. A kdyby si náhodou spáchala moc velký pozdvižení, tak by to přilákalo DOD a to rozhodně nechceš. Udělají cokoliv, aby se ujistili, že se o nás obyvatelstvo nedozví."
Zůstávala jsem nehybná a tichá. Daemon mě stále jemně držel. Proběhlo mnou množství emocí. Jak jsem se na něj teď koukala, jak mě jeho přítomnost obklopovala, bylo by až příliš snadný do toho spadnout. A mě bylo jasný, že z toho bych se patrněnikdy nevyhrabala.
Odtáhla jsem se. "Tak proto jsi říkal všechny ty věci dřív? Nejde o averzi vůči mě?"Daemon mrknul na svojí stále nataženou ruku. Svěsil ji. "Ne, žádná averze, Kat."
"A to je ten důvod, proč jsi nechtěl, abych byla kámoška s Dee? Protože ses bál,že odhalím pravdu?"
"Jo to, a taky že jsi člověk. Lidi jsou slabí. Nepřinesli nám nic jinýho, nežproblémy."
Moje oči se zúžily. "My nejsem slabí. A ty jsi na naší planetě. Co třeba nějakej respekt kámo."
Pobavení blesklo jeho smaragdovýma očima. "Beru na vědomí." Odmlčel se a jeho oči pátraly po mém obličeji. "Jak tohle všechno zvládáš?"
"Všechno to teprve zpracovávám - nevim. Myslim, že už nebudu vyšilovat."
"V tom případě by jsme tě radši měli vzít zpátky za Dee, než jsi začne myslet, že jsem tě zabil."
"To by si doopravdy myslela?"
Po obličeji mu proplul temnej výraz. "Jsem schopnej všeho Kotě. Zabít, abych ochránil rodinu, není nic, nad čim bych váhal. Ale s tím ty si nemusíš lámat hlavu."
"No jsem ráda, že to vim."
Naklonil hlavu na stranu. "Jsou tu ještě další, kteří udělají cokoliv, jen aby se dostali ke schopnostem Luxanů, zejména těm mejm. A udělají cokoliv, aby dostali mě a můj druh."
Úzkost se mi znovu vedrala do hrudi. "A co to má společnýho se mnou?"
Daemon se přede mnou sklonil a pohledem pátral v hustém lese kolem nás. "Ta stopa, kterou jsem tě označil, jak jsem zastavil ten kamion, se dá vysledovat. A ty právě teď záříš jako ohňostroj." V krku mi zaskočilo.
"Využijou tě, aby se dostali ke mně." Daemon se natáhl a vyndal mi z vlasů list. Jeho ruka vteřinu setrvala vedle mé tváře než ji svěsil. "A kdyby tě chytili... pouze smrt je vykoupením."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář