kapitola 17
28. 4. 2014
Jasné světlo se dralo skrz okna a prořezávalo temnotu, ve který mi bylo tak příjemmně. Zaúpěla jsem a zavratala hlavu do měkkýho polštáře. V puse jsem měla sucho a hlava mi zlomyslně pulsovala. Ještě jsem se vůbec nechtěla probudit. Nepamatuju si přesně, jak jsem přišla na to, že zůstat v posteli, co nejdelší možnou dobu, je nejlepší, ale nějakej pádnej důvod to prostě mít muselo.
Když jsem se otočila, tak mě zabolely všechny svaly. Donutila jsem se otevřít oči. Intenzivně na mně zíraly zelené oči plné života. Zakuckala jsem se při pokusu o výkřik a vyskočila překvapením. V šoku se mi zamotaly nohy do lehký deky a zakopla jsem při pokusu vyhrabat se s postele.
"Co to, kruci..." Zaskřehotala jsem.
Dee mě zachytila, podepřela mě, abych si mohla vysvobodit nohy. "Promiň, nechtěla jsem tě vylekat."
Deku jsem z nohou stáhla jak fusekli a nechala ji na zemi zmuchlanou do neúhledný kuličky. Nohy jsem měla holý. A to veliký tričko, ve kterym jsem spala, rozhodně nebylo moje. Tváře se mi zarděly, když jsem si vzpoměla, jak ho Daemon hodil do pokoje. Mělo jeho vůni. Svěží směs koření a přírody.
"Dee, co tu děláš?"
Tváře jí lehce zrůžověly, když si sedla do křesla naproti obrovský posteli. "Dívala jsem se, jak spíš."
Zkroutil se mi obličej. "Oká, to je docela děsivý."
Vypadala ještě víc rozpačitě. "To né, že bych se jako dívala 'dívala'. Spíš jsem čekala až se probudíš." Pokusila si uhladit rozcuchaný vlasy. "Chtěla jsem s tebou mluvit." Posadila jsem se na postel. Dee vypadala unaveně, jakoby nespala celou noc. Měla tmavý kruhy pod očima a ruce ji bezvládně visely podél těla. "No i tak. Bylo to trochu nečekaný." Odmlčela jsem se. "A stejně furt děsivý!" Dee si protírala oči. "Chtěla jsem s tebou mluvit..." zeslábnul jí hlas.
"Oká, já... potřebuju chvilku."
Přikývla a opřela si hlavu o světlý polštář křesla a zavřela oči. V rychlosti jsem se rozhlédla po jejich pokoji pro hosty a zamířila do koupelny. Našla jsem tam svůj kartáček na zuby a pár dalších drobností, který jsem si vzala doma, když mě Daemon včera přivedl zpátky.
Pustila jsem vodu a všechny ostatní zvuky se vytratily. Vyčistila jsem si zuby a chtěla si umejt obličej. Jeden pohled do zrcadla mi napověděl, že nevypadám o moc víc odpočatě než Dee. Vypadala jsem děsně. Zacuchaná příšernost místo vlasů. Po tváři se mi táhla tenká červená linka, kvalitní škrábanec. Do dlaní jsem zachytila teplou vodu a opláchla si obličej. Škrábanec začal štípat.
Zvláštní, jak malá jiskra bolesti dokáže rozpoutat něco daleko mocnějšího, než letmou drobnou potíž. Zacloumaly mnou vzpomínky na uplynulou noc. Pamatovala jsem si naprosto všechno.
Pocítila jsem závrať.
"Ježiši kriste." Chytla jsem se rukama studený keramiky umyvadla a zatnula prsty, dokud mi klouby nezbělaly. "Moje nejlepší kámoška je mimozemšťan."
Otočila jsem se a otevřela dveře. Na jejich druhé straně stála Dee s rukama za zády. "Ty seš mimozemšťan."
Pomalu pokývala hlavou.
Zírala jsem na ni. Možná jsem se měla víc bát, nebo se cejtit víc zmatená, ale tohle ve mně rozhodně nevřelo. Zvědavost. Intriky. Udělala jsem krok vpřed. "Udělej to."
"Udělej co?"
"Tu vaší mimozemskou žárovku," řekla jsem.
Dee rozevřela rty do širokýho úsměvu. "Ty se mě nebojíš?"
Zavrtěla jsem hlavou. Jak bych se mohla bát Dee? "Ne. Teda, jsem z toho všeho docela odvařená, vždyť ty jsi zatracenej mimozemšťan. To je mazec. Bizarní, ale rozhodně v hustym slova smyslu." Její rty se zachvěly. Slzy proměnily její oči v třpytivý klenoty. "Necejtíš ke mně zášť? Já tě mám ráda a nechci abys mne nenáviděla nebo se mě bála."
"Ne, žádná zášť."
Dee poskočila dopředu, rychleji než moje lidský oči byly schopný registrovat. Překvapivě silně mě objala a popotáhla nosem. "Já jsem se celou noc tak bála. Zejména, když mě s tebou Daemon nenechal promluvit. Dokázala jsem si jen namlouvat, že jsem přišla o nejlepší kámošku." Pořád to byla ta stejná Dee - mimík, nemimík. "Neztratila jsi mě, rozhodně nikam nejdu."
O vteřinu později se ze mě snažila vymáčknout duši.
"Oká, Mám hlad. Převleč se a já nám uvařím snídani."
S mrknutím oka z pokoje zmizela. Na to si budu muset asi složitě zvykat. Sebrala jsem svoje čistý oblečení, který jsem včera popadla doma, když jsem mámě oznámila, že dnes přespím u Dee. Rychle jsem se převlíkla a zamířila dolů.
Dee už připravovala snídani a vykecávala se u toho do mobilu. Řinčení nádobí a šumění vodovodního kohoutku utlumilo většinu jejích slov. Zaklapla telefon a pokračovala v činnostech.
Najednou stála přede mnou a táhla mě do kuchyně.
"Když se včera staly všechny ty věci, neustále jsem si namlouvala, že si o nás myslíš jaká jsme to banda exotů."
"No.." začala jsem. "Rozhodně nejste normální."
Zahihňala se. "To jo no, ale 'normální' je někdy tak nudný."
Oklepala jsem se nad její volbou slov a chtěla si odsunout židli. Pohla se dřív, než jsem se jí stačila dotknout a odsunula se dozadu o pár centimetrů. Zaskočená jsem na ní mrkla. "To ty?"
Dee se zašklebila.
"No to bylo docela užitečný." Pomalu jsem si sedala a doufala, že se židle zase nepohne. "Takže jste rychlý jako světlo?"
"Myslím, že dokážeme bejt trochu rychlejší." Zjevila se u sporáku. Svojí ruku umístila nad pánvičku. Okamžitě začla pod její dlaní prskat. Přes rameno se na mě zašklebila.
Sporák nebyl zapnutej, ale vůně čerstvý slaniny naplnila místnost.
Naklonila jsem se dopředu. "Jak to děláš?"
"Žár," řekla. "Takhle je to rychlejší. Zabere mi vteřinu upekat prasátko."
A fakt to byla jen minuta, než mi podala talíř s vejci a slaninou. Někde mezi superrychlostí a mikrovlnnou rukou jsem pocítila ukrutnou vetřelčí závist.
"Takže co ti Daemon včera říkal?" Sedla si před svůj talíř, nad kterým se tyčila hora vajec.
"Ukázal mi pár vašich mimíkovskejch triků." Jídlo vonělo chutně a já měla hlad. "Mimochodem, díky za snídani."
"Nemáš za co." Vlasy si stáhla do neupravenýho uzlu.
"Nemáš vůbec ponětí, jak těžký bylo předstírat něco co nejsi. To je jeden z důvodů proč nemám moc... lidskejch kamarádů. To je ten důvod Daemonova 'lidi - rovná se - žádný kamarádi' nebo.. víš jak." Hrála jsem si s vidličkou, zatímco ona ve vteřině snědla půlku tý ukrutný porce na talíři.
"No vidiš, tak teď už nic předstírat nemusíš."
Pozdvihla pohled a a oči se jí zaleskly. "Chceš vědět něco fakt hustýho?"
No když tohle řekla zrovna ona, tak jsem si absolutně nedokázala představit, co čekat. "Jo, jasně."
"Dokážeme vidět věci, co lidi nedokážou. Jako třeba energii kterou všichni vyzařujou. Myslim, že novodobě se tomu říká aura nebo tak něco. Vyjadřuje to jejich energii, dalo by se to nazvat i životní silou. Mění se, když se změní jejich nálada nebo když jsou nemocný." Vidlička se mi zastavila na půl cesty k puse.
"Vidíš tu mojí teď?"
Zavrtěla hlavou. "Ne, ty máš kolem sebe teď stopu. Nevidím tvojí energii, ale byla světle růžová, když jsem tě poprvé poznala, což je normální. Když mluvíš s Daemonem, tak se změní na krvavě červenou." Červená bude určitě znamenat vztek. Nebo touhu.
"Ale moc dobře jí číst neumím. Některý schopnosti jsou pro někoho jednodušší, ale Matthew je největší mazák ve čtení energií."
"Cože?" odložila jsem vidličku. "Náš učitel biologie je mimozemšťan? No do hajzlu...Teď nemyslim na nic jinýho než na ten horor 'Fakulta'." Ale jeho chování teď dávalo smysl - když mě tenkrát viděl s Daemonem, ty podivný pohledy ve třídě.
Dee se dusila džusem. "Ale my nekrademe mrtvoly." Doufala jsem, že fakt ne. "Wáu. Takže vy máte uplně normální zaměstnání."
"JJ" Vyskočila ze židle a mrkla směrem ke dveřím.
"Chceš vidět, v čem jsem já dobrá?"
Když jsem přikývla, odstoupila od stolu a zavřela oči. Zdálo se, že vzduch kolem ní lehce bzučel. O vteřinu později se změnila z teenagerky na formu ze světla a pak se změnila ve vlka.
"Umm", pročistla jsem si hrdlo. " Myslim, že jsem právě přišla na to, jak vznikly legendy o vlkodlacích.
Přitlapkala ke mně a teplým čumákem mě šťouchla do dlaně. Nebyla jsem si jistá, co mám dělat, tak jsem jí lehce poplácala po chlupatý hlavě. Vlk vyštěkl způsobem, který zněl spíš jako smích a pak poodstoupil. Za pár vteřin byla přede mnou opět Dee.
"A to není všechno, sleduj." Zamávala rukama. "A prosim tě nevyšiluj."
"Oká," pevně jsem sevřela sklenici s džusem.
Zavřela oči, její tělo vybledlo do světla a pak se stala někým úplně jiným. Světle hnědý vlasy jí padaly až pod ramena tvář měla bledší.
Obočí se táhlo nad velkýma očima a její červený rty zformovaly poloviční úsměv. Byla menší a vypadala o něco víc normálně.
"Já?" Vypískla jsem. Zírala jsem sama na sebe.
"Hej," řekla já-Dee. "Dokázala bys nás rozlišit?"
Srdce mi bušilo. Chtěla jsem se postavit, ale nezvládla jsem to. Pusa se mi hejbala, ale žádný slova nevyšly ven. "Tohle.. je... ujetý." Zamžourala jsem. "Můj nos fakt vypadá takhle? Otoč se." Udělala to. Pokrčila jsem rameny. "Můj zadek vůbec nevypadá špatně." Moje přesná kopie se zasmála a pak zbledla. Na chviličku jsem viděla obrys těla a zahlédla jsem skrz ni lednici. O vteřinu později to byla zase Dee. Znovu se posadila. "Můžu se změnit v kohokoli, kromě svýho bratra. Teda chci říct, dokážu vypadat jako on, ale to by bylo fakt nechutný." Zatřásla se. "Všichni se dokážeme změnit, ale já dokážu formu držet něco jako napořád. Většina z nás to udrží maximálně pár minut." Její hruď se dmula pýchou.
"Už jste to někdy udělali? Jako bejt někým jiným v mojí přítomnosti?"
Zavrtěla hlavou. "Daemon by se podělal, kdyby zjistil, že jsem to teď předváděla. Nenechá to na tobě velkou stopu, ale ty jich teď na sobě máš tolik, že je to jedno."
"Takže Daemon to umí taky? Změnit se na klokana kdyby chtěl?"
Dee se zasmála. "Daemon dokáže skoro všechno. Je jedním z nejsilnějších z nás. Většina z nás zvládná lehce jednu nebo dvě věci - zbytek je boj. Ale pro něj je všechno hračka."
"Hmm. Je prostě dokonalej.." zamumlala jsem.
"Jednou dokonce trochu pohnul s barákem." Řekla Dee a nakrčila nos. "A u toho totálně zlikvidoval základy."
Ježiš marja...
Srkla jsem si džusu. "A vláda teda neví o ničem, co umíte?"
"Ne, teda nemyslíme si, že by o tom věděli," řekla Dee. "Vždycky jsme naše schopnosti tajili. Je nám jasný, že by lidi vyděsilo, kdyby věděli, že něco umíme. A taky je nám jasný, že by toho chtěli zneužít. Takže se snažíme neriskovat odhalení."
Zpracovávala jsem to, zatímco jsem se znovu napila. Můj mozek byl asi tak dvě vteřiny před explozí. "Takže proč jste teda přišli sem? Daemon říkal, že se něco stalo s vaším domovem."
"Jo, něco se fakt stalo." Dee posbírala nádobí a zamířila ke dřezu. Zatímco ho umejvala, záda měla ztuhlý. "Naši planetu zničili Arumové."
"Arumové?" Pak mi to došlo. "Temnota. Že jo? To jsou ti druzí, kteří jdou po vašich schopnostech?"
"Ano." Pohlídla na mě přes rameno a přikývla. "Jsou to naši nepřátelé. V podstatě jediný nepřátelé Luxanů kromě lidí, kdyby se rozhodli, že už je tu nebavíme. Arumové jsou podobný jako my, naše protějšky. Pocházejí ze sousední planety. Zničili náš domov. Máma mi kdysi vyprávěla pohádku o tom, že když vznikal vesmír, tak byl vyplněnej světlem tak jasným a zářivým, až to stín a temnota začla závidět. Arumové byly děti stínu, žárlili na světlo a rozhodli se veškerý světlo zničit, zadusit ho v celym vesmíru. Ale neuvědomili si, že jedno nemůže existovat bez druhýho. Mnoho Luxanů pociťuje, že světlo ve vesmíru se lehce vytratí, když je usmrcenej Arum. To je moje jediná vzpomínka na mámu."
A vaši rodiče umřeli v týhle válce?" Zeptala jsem se a okamžitě toho litovala. "Mrzí mě to, neměla jsem se na to ptát."
Dee přestala umývat nádobí. "Ne to je v pohodě. Měla bys to vědět a nemělo by tě to děsit."
Nevěděla jsem jak by mě smrt jejich rodičů mohla vyděsit, ale začla jsem pociťovat znepokojení nad tím, co bych se mohla dozvědět.
"Arumové jsou tady. Vláda si myslí, že jsou to Luxani. Musíme to tak nechat, jinak by se DOD od Arumů mohlo dozvědět o našich schopnostech." Dee se na mě podívala a ruce si opřela o okraj dřezu. "A ty jsi teď pro ně lákavá asi jako slanina." Přešla mě chuť k jídlu a odstrčila jsem talíř. "Je nějakej způsob, jak se tý stopy zbavit?"
"Časem sama zmizí." Dee se donutila k úsměvu. "Do tý doby, by bylo nejlepší, aby ses držela blízko, zejména blízko Daemona."
Jupí, to mě poser. Ale mohlo bejt hůř. "Oká, takže to zmizí... časem. S tím dokážu žít, jestli je to můj jedinej problém."
"No... není," řekla. "Musíme se ujistit, že vláda nikdy nepřijde na to, že ty víš pravdu. Jejich jediná starost je, abychom se nikde neodhalili. Dokážeš si představit, co by se dělo, kdyby se lidská populace dozvěděla, že existujeme?"
Obrazy nepokojů, výtržností a rabování mi probleskly v hlavě, což byl způsob jakým lidi reagujou na všechno, čemu nerozumí.
"A udělají cokoliv, aby to udrželi v tajnosti." Dee na mě upřela pohled. "Nikdy to nikomu nesmíš říct, Katy."
"Neřeknu. To bych nikdy neudělala." Ta slova ze mě prostě vypadla. "Nikdy bych vás takhle nezradila." A myslela jsem to vážně. Dee pro mě byla jako sestra. A Daemon pro mě byl... no, byl cojávimco, ale nikdy bych je nezradila. Ne po tom, co se mi svěřili s něčím tak úchvatným. "Nikomu nic neřeknu."
Dee vedle mě poklekla a vzala mě za ruku. "Věřím ti, ale nesmíme dopustit, aby se o tobě DOD dozvědělo. Protože kdyby se to stalo, tak by tě nechali zmizet."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
