kapitola 24
28. 4. 2014
Strach ve mně rostl tak rychle, že mi z toho bylo mdlo, skoro jsem upadla do šoku. Ale jak jsem mohla bejt v šoku, když jsem měla cítit spousty emocí?
Daemon se natáhnul dolů a vyhrnul si nohavici. Uslyšela jsem páravý zvuk, něco jako suchý zip. Držel v ruce něco dlouhýho, tmavýho a lesklýho. Ve chvíli, kdy mi to vrazil do třesoucích se rukou, jsem si uvědomila, že se jedná o nějakej druh černýho skla vytvarovanej do dýky. Na jedný straně byla vybroušená do perfektního hrotu, na druhý straně byla ovázaná kůží.
"Tohle je obsidian - vulkanické sklo. Je to děsně ostrý a prožízne to cokoliv," rychle vysvětlil. "Je to na týhle planetě jediná věc, kromě nás, která dokáže Arumy zabít. Je to jejich kryptonit." Zírala jsem na něj a moje prsty se sevřely kolem kožený střenky.
"Tak pojď krasavče!" Zařval Arum vepředu a jeho hrdelní hlas byl ostrej jako žiletky. Měl hutnej cizokrajnej přízvuk. "Vylez a pojď si hrát!"
Daemon je ignoroval a vzal moje tváře do svých pevných a silných rukou. "Teď mě poslouchej Kat. Až ti řeknu, že máš utíkat, tak budeš utíkat a ať se děje co chce, nebudeš se ohlížet. Jestli tě - kdokoliv z nich - bude honit, všechno co musíš udělat, je kamkoliv ho bodnout obsidianem."
"Daemone --"
"Ne. Budeš utíkat až ti řeknu, Kat. Řekni, že si mi rozuměla."
Oni byli tři a Daemon jenom jeden. Šance nebyly moc dobrý. "Prosím nedělej to! Uteč se mnou --"
"Nemůžu. Dee není v bezpečí, je na tý párty." Jeho oči se na moment potkaly s mými. "Utíkej až ti řeknu."
Pak se otočil, vydal rezignovaný povzdech a otevřel dveře od auta. Daemonova ramena se narovnala, a jeho chůze byla plná sebevědomí. Na rtech se mu objevil ten namyšlenej úsměv, za kterej jsem mu vždycky chtěla nafackovat.
"Wow," řekl Daemon. "V lidský podobě jste ještě hnusnější, než ve svý přirozený podobě. Nemyslel jsem si, že je to možný. Vypadáte, jakobyste žili pod šutrem. Chtělo by to trochu slunce, ne?"
Ten vepředu, patrně jejich vůdce, zavrčel. "Jo, teď jsi arogantní. Jako všichni Luxani. Ale kde bude tvoje arogance až vysaju tvoje schopnosti?"
"Na stejnym místě jako moje noha," odpověděl Daemon a ruce se mu zabalily do pěstí.
Vůdce vypadal zmateně.
"Víš co, jakože ve tvojí prdeli." Daemon se usmál a ti dva Arumové zasyčeli. "Počkat. Vypadáte docela povědomě. Jo už vim. Zabil jsem jednoho z vašich bratrů. To mě mrzí. Jakže se jmenoval? Vypadáte všichni stejně." Jejich forma se začla mihotat. Měnili se z člověka na stín a zase zpátky. Připravila jsem si ruku na kliku dveří a v druhé jsem svírala dýku. Krev mi v těle kolovala tak rychle, že se všechno zpomalilo.
"Vyrvu ti esenci z těla," zavrčel Arum, "a budeš škemrat o milost."
"Stejně jako tvůj brácha?" reagoval Daemon tichým a studeným hlasem. "Protože škemral - brečel jako malá holka, než jsem ukončil jeho existenci."
A bylo. Arumové sborově zařvali. Byl to zvuk vyjícího větru a smrti. V hrdle mi zaskočil dech.
Daemon zvednul ruce a zpod auta se začal ozývat ohromný rachot. Silnice se začla třást a ze stromů kolem ní opadávaly suchý větve. Pak se ozvala hluboká rána, něco jako úder hromu a rychle ji následovalo několik dalších. Země se třásla a duněla.
Podívala jsem se z okýnka a zalapala po dechu. Stromy se trhaly ze země. Z jejich tlustejch a zkroucenejch kořenů odpadávaly drny a vlhká hlína. Vzduch naplnilo zemité aroma.
Ježiši kriste, Daemon vyvracel stromy.
Jeden z nich šlehnul přímo Arumovi do zad a odhodil ho o několik metrů dál po silnici. Pak se přes něj sesypalo několik dalších stromů. Některé přistály ještě kus dál po silnici a odřízly tak přístup pro nevinnýho řidiče, kterej by se tu náhodou zjevil. Větve se odlamovaly a lítaly vzduchem jako ostré čepele. Ti další dva Arumové se jim vyhýbali, prolínali se mezi formami tam a zpět, ale při tom stále postupovali směrem k Daemonovi. Větve prostřelily jejich stinnou formou bez jakýkoliv známky odporu.
Země pod autem se otřásla. Všude podél silnice se začaly odlamovat kusy krajnice. Ve vzduchu se roztočily obrovský pláty asfaltu a jak se rozžhavily, začaly oranžově zářit. Pak začaly střílet po Arumech.
Dobrej bože, příště se pořádně rozmyslim, než se začnu do Daemona navážet.
Arumové se vyhnuli jak stromům, tak asfaltu a začali házet něčím, co vypadalo jako kydance ropy. Kde ta temná hmota přistála, tam se začalo ze silnice kouřit. Vzduch naplnil smrad spálenýho dehtu.
Pak se Daemon změnil na oslnivě bílý světlo, bytost, která nebyla člověkem. Jinými slovy, byl krásnej a děsivej zároveň. Na koncích jeho rozpřažených končetin se záře zvětšovala a zformovala se do bzučících koulí energie, ze kterých práskaly do země výboje. Dráty vysokýho napětí u silnice se přehřály, praskaly a pak explodovaly. Arumové přešli do své stinné formy, ale nedokázali se skrýt před Daemonovým světlem. Stále jsem viděla, jak k němu postupují. Jeden z nich odskočil stranou a pak zaútočil. Daemon spojil ruce a výbuch, který následoval otřásl autem. Vylétlo z něj světlo, střelilo do toho bližšího Aruma a odhodilo ho to do vzduchu, kde byl na chvíli ve svojí lidský formě. Jeho sluneční brejle se roztříštily a jejich kousky pluly vzduchem. Pak následoval další třesk a Arum explodoval do roje tisíců světýlek, který padaly k zemi a připadaly mi jako spousty třpytivých hvězd.
Daemon natáhnul paži a druhej Arum odletěl několik metrů dozadu, točil se vzduchem, ale dopadnul do kleku.
Utíkej. V hlavě se mi ozval jeho hlas. Teď - utíkej Kat. Neohlížej se. Utíkej!
Vykopla jsem dveře od auta a vypotácela se ven. Svalila jsem se do příkopu a trhla sebou při Arumově zavytí. Dostala jsem se až k prvnímu stromu, kterej pořád stál a zastavila se. Instinkt mi velel, abych utíkala dál, přesně tak, jak mě Daemon instruoval, ale nemohla jsem ho tam nechat. Nemohla jsem utéct pryč.
Se srdcem v hrdle jsem se otočila. Dva zbývající Arumové ho obklíčili, neustále měnili svoje formy do stínů a zpátky na impozatní figury.
Hustý kydance temný ropy střílely kolem Daemona a o vlásek míjely záři, která ho obklopovala. Jedna z těch věcí zasáhla strom na opačný straně silnice a roztříštila ho vejpůl.
Daemon odpověděl tím, že po nich střílel výboji světla, který byly neuvěřitelně rychlé a smrtící. Výboje svištěly vzduchem a zformovaly stěnu plamenů, která hned vyhasla v případě, že Aruma nezasáhla. Arumové nebyli zdaleka tak rychlí jako Daemon, ale zvládli se vyhnout všem jeho střelám. Po tom, co jich vyslal asi třicet, mi bylo jasný, že Daemon zpomaluje. Čas mezi jednotlivými výboji byl delší a delší. Vzpoměla jsem si, co mi říkal, když zastavil ten kamion. Užívání jeho schopností ho oslabuje. Nemohl takhle pokračovat dál.
Vzrostl ve mně teror, když jsem viděla, jak se k němu přiblížili a jejich temnota ho téměř pohltila. Zformovala se koule jasných červených plamenů a vystřelila směrem k Arumům, ale Daemon minul. Ohnivá koule se neškodně svezla po silnici a zhasla.
Jeden z Arumů se kompletně změnil na stín, zatímco ten druhý neustával v házení ropných bomb na Daemona, znovu a znovu - nezpomalil. Daemon probliknul tam a zpět, znovu se objevil vždy pár kroků od poslední střely. Pohyboval se tak rychle, že celá scéna vypadala, jako by se odehrávala pod stroboskopem.
Daemon se soustředil na Aruma, co po něm házel ty bomby a nevšiml si, že se ten druhý objevil za ním. Temné ruce se omotaly kolem jeho hlavy a strhly ho na kolena u kraje silnice. Zařvala jsem, ale můj hlas se ztratil v Arumově smíchu.
"Připravenej škemrat?" Arum před ním se mu vysmíval a přeměnil se do lidské formy. "Prosím udělej to. Znamenalo by to pro mě hodně slyšet tě říkat 'prosím', zatímco ti budu všechno brát."
Daemon neodpověděl, ale jeho světlo bylo pořád jasné a praskavé.
"Potichu až do konce, co? No budiž." Arum vykročil dopředu a zvednul hlavu. "Barucku, je čas."
Baruck přinutil Daemona vstát. "Udělej to, Sarefethe!"
Část mýho mozku se právě teď vypnula. Pohybovala jsem se bezmyšlenkovitě a běžela vstříc věcem, od kterejch jsem podle Daemonova rozkazu měla utíkat pryč. Obsidian mě hřál v ruce a já spěchala na uhel vypálenou úžlabinou. Když jsem se zamotala do spadaných větví, ulomil se mi podpatek, ale pokračovala jsem dál.
Nebyla jsem statečná, byla jsem zoufalá.
Sarefeth se proměnil ve stín, trhnul rukou dopředu, doprostřed Daemonovi hrudi. Daemonův křik mne uvnitř trhal na kusy, zvětšoval můj strach a přeměňoval ho na zoufalost. Daemonovo světlo hořelo, oslnivě a soustředěně. Země se začala znovu otřásat.
Teď jsem byla už jen pár metrů za Sarafethem, napřáhla jsem ruku dozadu, obsidian jsem pevně svírala v dlani, vrhla jsem se dopředu a švihla rukou vší silou, kterou jsem v sobě našla. Předpokládala jsem nějaký odpor masa a kostí, ale obsidian rozřízl stín, jako kdyby Sarefeth nebyl z ničeho jiného, než jen z kouře a vzduchu. Dopadla jsem tvrdě na kolena.
Sarafeth sebou trhnul dozadu a vytáhnul ruku z Daemonova světla. Otočil se a natahoval po mě svoje stínové ruce. Zacouvala jsem dozadu a upadla jsem. Obsidian mi slabě zářil v ruce a hučel energií.
Pak se Sarefeth zastavil. Odtrhly se kusy jeho formy, shluky temnoty se vznášely k nebesům a zastínily hvězdy, dokud tam v jednu chvíli byl a v další se rozplynul v nočním vzduchu.
Baruck pustil Daemona a udělal krok dozadu. Na chviličku byl ve svojí lidský podobě, tmavý džíny a bunda. Soudě podle jeho výrazu se zhrozil, pohled měl zaměřenej na žhnoucí obsidian, který jsem svírala v ruce. Na okamžik se jeho oči setkaly s mými. V tom chvilkovém pohledu mi byla přislíbena pomsta. A pak se změnil na stín, stáhnul do sebe temnotu a utekl směrem k druhé straně silnice a jako vlnící se had zmizel do noci.
Ve zběsilym spěchu jsem cupitala přes větve a popraskanou silnici k Daemonovi. Pořád nebyl nic jinýho, než světlo a já nevěděla kde nebo jak se ho dotknout a jak moc byl zraněnej.
"Daemone," zašeptala jsem a dopadla před ním na svoje zakrvácený kolena. Moje rty, ruce - všechno se třáslo.
"Daemone, prosím, řekni něco."
Jeho světlo zářilo, odlétla od něj vlna tepla, ale neudělal žádný zvuk ani pohyb, ani zašeptání slov v mojí hlavě. Co když půjde někdo kolem? Jak bych proboha cokoliv z toho vysvětlila? Co když byl zraněnej a umírá? V hrdle mi rostly vzlyky.
Můj mobil! Můžu zavolat Dee. Ta bude vědět co dělat. Musela. Chtěla jsem se postavit, ale ucejtila jsem ruku na svojí paži. Rychle jsem se otočila a spatřila Daemona, v jeho lidský podobě. Klečel na zemi, hlavu měl skloněnou, ale jeho stisk byl silný.
"Daemone, kriste pane, jsi v pořádku?" Poklekla jsem a pložila jsem svoje dlaně na jeho teplé tváře. "Prosím, odpověz mi, jsi v pořádku? Prosím!" Pomalu zvednul hlavu a položil svojí druhou ruku na mojí.
"Připomeň mi," odmlčel se a přerývavě se nadechnul "abych tě už nikdy nevytáčel. Bože, ty jseš tajnej nindža?" Zasmála jsem se a zavzlykala v tom samym výdechu. Pak jsem mu hodila ruce kolem krku a skoro jsem ho převalila na záda. Zabořila jsem svojí tvář do jeho krku a nasávala jeho vůni. Neměl moc na vybranou a taky mě musel obejmout. Jeho ruce se kolem mě obtočily a prsty mi zajel hluboko do vlasů.
"Neposlechla jsi mě," zamumlal mi do ramene.
"Nikdy tě neposlouchám." Silně jsem ho stiskla. Polkla jsem a trochu se odtáhla. Pohledem jsem pátrala po jeho unaveným, ale pořád krásným obilčeji.
"Nejsi zraněnej? Můžu pro tebe něco udělat?"
"Už jsi toho udělala dost, Kotě." Postavil se a u toho mězvednul. Nadechnul se a rozhlídnul se kolem.
"Měli by jsme zmizet, než se tu někdo objeví."
Nebyla jsem si jistá, jak nám to mělo pomoct. Vypadalo to tu, jakoby se tu přehnalo tornádo. Daemon udělal pár kroků dozadu a mávnul rukou. Všechny sromy se odvalily stranou do příkopu. Silnice byla opět volná. Celá akce ho vůbec nevyvedla z míry.
"Tak pojď," řekl Daemon.
Na cestě zpátky k autu jsem si uvědomila, že mám v ruce stále obsidian. Auto nastartovalo na první otočení klíčem. Oběma se nám společně ulevilo.
"Jsi v pořádku? Nejsi nikde zraněná?" zeptal se.
"Jsem v pohodě." klepala jsem se. "Je to... je toho na mětrochu moc, víš?"
Vydal ze sebe krátký smích, ale pak praštil pěstí do volantu. "Měl jsem vědět, že jich přijde víc. Vždycky cestujou ve čtveřici. Sakra!"
Přivinula jsem si obsidian blíž a zírala před sebe. Adrenalin vyprchával a já se snažila zpracovat všechno, co se dneska stalo."Byly jenom tři."
"Jo, páč toho prvního jsem zabil." Vytáhnul z kapsy telefon."A jsem si jistej, že z toho byli pěkně nasraný."
Zabili jsme další dva, takže mi tak nějak došlo, že ten poslední bude fakt hustě nasranej. Nasraný vetřelci. Vybublával ze mě malej, hysterickej smích, ale sklapla jsem.
Zavolal sestře, a rozkázal jí, aby sebrala Thomposonovi a všichni zůstali do svítání s panem Garrisonem. Stejně tak, jako Arumové byli silní v noci, když využívali temnotu pro nepozorovaný pohyb, Luxani byli protiklad - silnější ve dne. Daemon jim zhruba nastínil, co se stalo a slyšela jsem ho, jak ujistil Dee, že jsem v pořádku.
"Kat, jsi v pohodě? Vážně?" S obavami se zaptal kdyžzavěsil.
Přikývla jsem. Byla jsem živá. Byli jsme v pohodě. Ale nemohla jsem se přestat třást. Nemohla jsem zapomenout na ten zvuk Daemonova křiku.
…...
Daemon chtěl, abych na noc zůstala u něj. Jeho zdůvodnění bylo dočista jasný. Venku se pohyboval ještě jeden Arum a dokud nevěděli, kde je, bylo pro mě bezpečnější se držet poblíž Daemona. Už podruhý jsem tuhle noc nic nenamítala. Nic jsem si nenalhávala. Jeho pozvání se mě až tak netýkalo. Bylo to spíš nezbytný.
Potom, co jsem zavolala mámě a řekla jí, že strávim noc u Dee, proti čemuž prostestovala, ale nakonec svolila, mě Daemon vzal do pokoje pro hosty, ve kterym jsem se probudilo to ráno, co jsem se o nich dozvěděla pravdu. Zdálo se to jako před lety.
Daemon byl od chvíle, co jsme dorazili do domu sticha. Myšlenkama byl tisíce mil daleko. Nechal mě v pokoji s několika flanelovejma kalhotama od pyžama a tričkem, který vypadalo, že patří Dee. V koupelně jsem ze sebe rychle svlíkla zničený šaty, zmuchlala jsem je a vyhodila do koše. Už jsem je nikdy nechtěla znovu vidět.
Horká voda ve mně nedokázala utišit bolest. Nikdy jsem se necejtila tak, jako teď.Každej můj sval křičel, a moje mysl byla zničená vyčerpáním. Vylezla jsem ze sprchy, nohy se mi třásly a i v horku zapařený koupelny mi byla zima.
Pomalu jsem otřela zapařené zrcadlo a šokoval mě pohled, kterej na mě ze zrcadla koukal.Oči jsem měla rošířený. Moje tváře byly příšerně bledý a stažený.Vypadala jsem jako vetřelec víc než moji kamarádi. Zasmála jsem se a okamžitě se otřepala. V tý tichý místnosti to znělo přidušeně, a strašně ošklivě.
Baruk se vrátí. To byl důvod Daemonova mlčení? Věděl, že se Arum bude chtít za svojí rodinu pomstít a nemohl s tím vůbec nic dělat. Ani doufat.
"Jsi tam v pohodě?" zavolal Daemon přes zavřený dveře.
"Jó." Rychle jsem si prohrábla mokrý vlasy a odstranila si zbylé prameny z obličeje. "Jo," Znovu jsem zašeptala. Převlíkla jsem se do pyžama, který mi přinesl. Cejtila jsem se v něm v teple, vonělo slabě pracím práškem a suchým listím.
Když jsem vyšla z koupelny, seděl na hraně postele a vypadal unaveně. Už se stihnul převlíknout do tepláků a trička.
"A ty seš v pohodě?" Zeptala jsem se.
Přikývnul. "Kdykoliv použijeme naše schopnosti, je to jako... ztratit kousek ze sebe. Chvíli trvá se znovu nabít. Jakmile vyjde slunce, budu zase dobrej." Odmlčel se a pohlédl mi do očí. "Je mi líto, že si tím musela projít." Zastavila jsem se před ním. 'Je mi líto' nebylo v jeho slovníku často. A počítám, že ani následující slova.
"Neřekl jsem ti děkuju," pokračoval a zíral na mě. "Měla jsi utéct, Kat. Bez váhání by tě zabili. Ale zachránila jsi mi život. Děkuju ti."
Slova se mi zastavily s dechem. Zírala jsem na něj. "Zůstaneštu se mnou přes noc?" Třela jsem si ruce. "Nebudu to na tebe zkoušet. Nemusíš,ale --"
"Já vim." Jeho obočí se nakrčilo. "Jenom znovu zkontroluju dům a hned jsem zpátky."
Vyšplhala jsem se do postele, přetáhla si peřinu až pod bradu a zírala do stropu. Zavřela jsem oči a tiše počítala, než jsem slyšela Daemonovy kroky. Kdž jsem otevřela oči, stál ve dveřích a pozoroval mě.
Odsunula jsem se na kraj postele a nechala mu tak spoustu místa. Když jsem viděla, jak mě pozoruje, hlavou mi lítaly zvláštní myšlenky. Byl vůbec někdy v posteli s lidskou holkou? Zdálo se to tak hloupý, jenom na to myslet. Vztahy s lidma nebyly zakázaný. Jen nedávaly žádnej smysl. A po tom všem, co se stalo, proč jsem o tom vůbec přemejšlela?
Daemon zamknul deveře, zkontroloval velký okna a pak si beze slov lehnul do postele a ruce zkřížil přes svůj hrudník, docela stejně jako já. Leželi jsme tam a zírali oba do stropu. A moje srdce bušilo jako o závod. Mohlo to bejt tim, co jsem prožila a nebo tim, že tu byl Daemon se mnou, tak blízko, tak živej. Byla jsem si hyper-vědomá úplně všeho. Jeho pomalých, pravidelných nádechů. Tepla, který vyzařovalo z jeho těla. A mojí potřeby být tím teplem obklopená.
Napjatý ticho ustoupilo, když jsem přejela prstama po okraji přikrývky. Pak, proti své vůli, jsem se na něj podívala. Daemon se podíval na mě s křivým úsměvem.
Vybublal ze mě smích. "Tohle... tohle je tak trapný."
Jak se jeho úsměv rozšiřoval, kůže kolem očí se mu svraštila. "Je, že jo?"
"Jo." Lapala jsem po dechu a hihňala se. Zdálo se nepatřičný se smát, po tom všem, ale nemohla jsem si pomoct. Jak jsem jednou začala, nešlo to zastavit. Čelila jsem možnýmu násilníkovi a vetřelčí horda byla pevněodhodlaná vysát Daemonovu esenci. Pakárna na n-tou.
Začal se smát se mnou, dokud mi netekly slzy po tvářích. Zvuk jeho smíchu se vytratil, pak se natáhnul a pochytal ty slzy svým prstem. Stuhla jsem a pozorovala ho. Jeho prst opustil mojí tvář, ale jeho pohled byl stále zaměřený na mě.
"To co jsi tam udělala, to bylo vážně úžasný," zamumlal.
Projelo mnou sladký rozechvění. "Nápodobně. Jseš si jistej,že tě nezranili?"
Daemonův křiváckej úškleb se vrátil. "Ne, jsem v pohodě.Díky tobě." Posunul se a zhasnul lampu vedle postele, pak se znova uvelebil.
Hledala jsem ve tmě co říct. "Zářim?"
"Jako vánoční stromeček."
"Ne jen jako hvězda?"
Postel se trochu pohnula a já ucítila, jak mně hladí po ruce.
"Ne. Jsi super jasná. Je to jako dívat se do slunce."
Tak tohle bylo fakt divný. Zvedla jsem ruku a stěží v tomšeru viděla její obrys. "Tak to pro tebe bude asi docela těžký usnout."
"Ve skutečnosti je to docela uklidňující. Připomíná mi to můj vlastní druh."
Otočila jsem hlavou. Ležel na boku a díval se na mě. V břiše mě zašimralo. "Celá ta věc s obsidianem? Nikdy jsi mi o tom neřekl."
"Nemyslel jsem si, že to bude nutný. Nebo spíš doufal, že nebude."
"Může ublížit tobě?"
"Ne. A než se zeptáš co může - nemáme ve zvyku říkat lidem, co nás může zabít," odpověděl. "Ani DOD neví co je pro nás smrtelný. Ale obsidian neguje Arumskou sílu. Stejně tak, jako ty betakřemeny ve skalách rozptýlej naší energetickou stopu. Ale s obsidianem je to tak, že stačí bodnout a... zbytek už víš. Celý je to o světle, způsob kterym ho obsidian tříští."
"Jsou všechny krystaly pro Arumy nebezpečný?"
"Ne, jenom tenhle typ. Myslím, že to má něco společnýho se zahříváním a chladnutím. Matthew mi to jednou vysvětloval, ale upřímně -nevěnoval jsem tomu pozornost. Vim, že je to dokáže zabít. Nosíme je u sebe všude, zpravidla skrytě. Dee nosí jeden v kabelce."
Zachvěla jsem se. "Nemůžu uvěřit, že jsem někoho zabila."
"Nezabila jsi 'někoho'. Zabila jsi vetřelce - odpornýho hajzla, kterej by tě bez přemejšlení klidně sejmul. A chtěl zabít mě." Dodal a nevědomě si při tom masíroval hrudník. "Zachránila jsi mi život, Kotě." Stejně- i když jsem věděla, že ten týpek byl čistý zlo, nezměnilo to ten divnej pocit v břiše.
"Byla jsi jako ta indiánská princezna - Sněžná Sova." Řekl Daemon nakonec.
Oči měl zavřené a tvář uvolněnou. Bylo to pravděpodobněpoprvé, co jsem ho zažila takhle - otevřenýho. "Na to jsi přišel jak?"
Přes rty mu přeběhl lehký úsměv. "Mohla jsi mě tam nechat a utéct, jak jsem ti řekl. Ale místo toho jsi se vrátila a pomohla mi. Nemusela jsi to udělat."
"Já... nemohla jsem tě tam nechat." Odvrátila jsem pohled."To by nebylo správný. Nikdy bych si to neodpustila."
"Já vim, zkus se trochu prospat, Kotě."
Byla jsem unavená, vyčerpaná a připadalo mi, jakoby ten bubák čekal za dveřma. "Ale co když se ten poslední vrátí?" Odmlčela jsem se a uvědomila si novou obavu. "Dee je s panem Garrisonem. Ten ví, že jsem byla s tebou když zaútočili. Co když mě udá? Co když DOD --"
"Ššš," uklidňoval mě Daemon. Jeho ruka vypátrala tu mojí. Přejížděl mi po ní svými prsty. Tak obyčejnej dotek, ale já ho cejtila až v palcích u nohou. "Nevrátí se. Ne teď. A nedovolim Matthewovi, aby tě udal."
"Ale--"
"Kat, nedovolim mu to. Jasný? Slibuju ti to. Nedovolim, aby se ti cokoliv stalo."
Už tu zase bylo to vnitřní třepotání, ale tentokrát mi to připadalo, jakoby desítky motýlů vyletěly zároveň. Zkoušela jsem ten pocit zadupat. Když pominu tu vetřelčí záležitost - zkrátka, Daemon a já jsme byli jako dva magnety, který se navzájem odpuzujou. Že bych k němu cejtila něco jinýho než otrávenost nepřícházelo v úvahu, ale to zatracený třepotání tam bylo.
Nedovolím aby se ti něco stalo.
Moje hruď se dmula. Jeho dotek mě pálil. Ta slova měnaplnila touhou, která byla nečekaná a zdrcující. A byl to moc dobrej pocit bejt hned vedle něj. Moje tělo se uvolnilo. O vteřinu, možná o minutu později, jsem upadla do spánku vedle tohohle kluka, kterýho nemůžu vystát.
Ještě než mě spánek pohltil, moje poslední myšlenka byla, zda se ráno probudim vedle tohohle Daemona, nebo toho blbečka-Daemona.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář