kapitola 25
28. 4. 2014
Když jsem se následující ráno probudila, slunce bylo nad hřebeny hor, které obklopovaly údolí. Už jsem opravdu neležela na svojí straně postele. Sakra, vlastně jsem vůbec neležela na posteli. Polovinou svýho těla, jsem byla rozvalená přes Daemonův hrudník. Naše nohy byly pod přikrývkou propletené dohromady. Jednou rukou, která byla jako pás oceli, mě držel kolem pasu. Svojí ruku jsem měla položenou na jeho břiše. Pod tváří jsem cítila tlukot jeho srdce. Tlouklo pravidelně a silně.
Ležela jsem tam a zadrhával se mi dech.
Bylo to velice intimní, byli jsme v posteli a jeden druhýho objímali. Jako milenci.
Po kůží mi začaly běhat příjemný žhavý plamínky, zavřela jsem pevně oči. Každá buňka mýho těla si ho hyper-uvědomovala. I to, jak moje tělo pasovalo k tomu jeho, způsob, jakým měl stehna přitisknutá k těm mým a jak bylo jeho břicho pod mojí rukou vypracované a tvrdé.
Hormony se mi zbláznily takovou silou, že to bylo jako kopanec do břicha. Žíly mi zaplavilo vzrušení. Na okamžik jsem se zasnila. Ne o tom, že nejsme dva různé živočišné druhy, protože tak jsem ho nevnímala, ale že se skutečně máme rádi.
A pak se najednou pohnul a převalil. Ležela jsem na zádech a on se stále uveleboval. Obličej si zavrtal do místa mezi mým krkem a ramenem a přitulil se. Ježíši … jeho teplý dech mi tančil po kůži a posílal do celýho mýho těla slastný chvění. Jeho ruka mi na břiše připadala těžká, nohu vsunul mezi ty moje a posouval ji výš a výš.
Z plic mi unikl asi už vroucí vzduch.
Daemon něco zamumlal v jazyce, kterýmu jsem nerozuměla. Cokoliv to bylo, znělo to krásně a něžně. Magicky. Nadpozemsky.
Mohla jsem ho probudit, ale z nějakýho důvodu jsem to prostě neudělala. To chvění, který mi způsobil jeho dotek, bylo silnější, než cokoliv jiného předtím.
Ruku měl položenou na lemu mýho vypůjčenýho trička, dlouhými prsty se dotýkal mojí obnažený kůže mezi tričkem a pyžamovými kraťasy. Pak mi vsunul ruku pod tričko, na břicho, kde mně jemně hladil. Můj puls vylítl k číslům srdeční zástavy. Špičkami prstů mi přejel přes žebra. Pohnul se, kolenem zatlačil proti mně.
Zalapala jsem po dechu.
Daemon znehybněl. Ani jeden z nás se nepohnul. Bylo slyšet jen tikot hodin na zdi.
Ztuhla jsem.
Zvednul hlavu. Jeho oči byly jako bazény tekuté trávy a zmateně se vpíjely do mých. Pak se ale rychle vyjasnily a během vteřiny se změnily opět ve vnímavé a přísné.
"Dobré ráno?" vypískla jsem.
Za použití svých silných rukou, se ze mě zvedl. Při tom ze mě nespouštěl oči. Daemon vypadal, že se zhluboka nadechl, ale nebyla jsem si jistá, jestli taky vydechl. Něco mezi námi proběhlo, bylo to nevyslovené a velice intensivní. Přimhouřil oči. Přišlo mi to vtipný, vypadal, jako když zhodnocuje situaci a viní mně z toho, že se se mnou ze spaní - a přesto skutečně a skutečně příjemně - mazlil.
Jako kdyby to všechno byla moje chyba. Aniž by řekl slovo, zmizel ze mě. Dveře se otevřely a s prásknutím se za ním zase zavřely. Během toho jsem ho nestačila ani zahlídnout.
Zůstala jsem tam ležet, zírala do stropu a srdce mi bušilo. Tváře jsem měla červené, tělo příliš, příliš rozpálené. Nebyla jsem si jistá, kolik času uplynulo, ale dveře se znovu otevřely, tentokrát normální lidskou rychlostí.
Dovnitř strčila hlavu Dee a oči měla doširoka otevřený. "Vy dva jste…?"
Přišlo mi celkem vtipný, že s tím, co se přihodilo za posledních dvacet-čtyři hodin, to byla její první otázka.
"Ne," řekla jsem a téměř nepoznávala svůj vlastní hlas. Odkašlala jsem si. "Teda spali jsme spolu, ale ne spali jako spali spolu."
Překulila jsem se a zabořila obličej do polštáře. Voněl jako on - svěží a teplý. Jako podzimní listí. Zasténala jsem.
…
Byla jsem si jistá, že kdyby mi někdy někdo řekl, že jednoho sobotního odpoledne budu sedět v místnosti s šesti mimozemšťanama, odpověděla bych mu, ať přestane chlastat. A přesto, byla jsem tady a seděla u Blacků doma v křesle, nohy zasunuté pod sebou, v případě nutnosti, připravená zdrhat ke dveřím.
Daemon se usadil na opěrce mýho křesla, ruce měl založený přes hrudník. Přes ten hrudník, na kterém jsem se probudila. Začala se mně opět zmocňovat horkost. Od tý chvíle jsme spolu nepromluvili. Ani jediný slovo, což mi celkem vyhovovalo.
Ale místa, kde se usadil, si každý ihned všiml.
Dee se tvářila podivně samolibě. Na Ashině a Andrewově tváři se usadil opravdu nemilosrdně zamračený výraz. Ale fakt, že jsem tu s nima všema seděla, objasnil, proč už se na mně Daemon netvářil, jako hlídací pes.
Pan Garrison na to šel zpříma. "Co tu dělá?"
"Svítí jako zatracená disko koule," řekla vyčítavě Ash. "Pravděpodobně bych jí viděla i z Virginie."
Nevim jak to zvládla, ale celá ta zmíňka o mojí záři vyzněla, jako kdybych byla pokrytá namísto světlem odpornými vředy. Otevřeně a nepřátelsky jsem se na ní podívala.
"Byla se mnou včera v noci, když mně napadli Arumové," odpověděl klidně Daemon. "O tom přece víte. Bylo to tochu … výbušný. Nedalo se to zamaskovat."
Pan Garrison si prohrábl rukou svoje hnědé vlasy. "Daemone, ze všech lidí, bych čekal, že zrovna ty budeš chytřejší, opatrnější."
"A co jsem sakra měl asi tak dělat, poslat jí k zemi dřív, než se ke mně mohli dostat Arumové?"
Ash vyklenula obočí. Výraz její tváře říkal, že to nebyl zas tak špatnej nápad.
"Katy o nás ví už od začátku školního roku," řekl Daemon. "A můžete mi věřit, když říkám, že jsem udělal všechno možný, aby se o nás nedozvěděla."
Jeden z Thompsonových kluků se prudce nadechl.
"Ona to ví už takhle dlouho? Jak si to mohl připustit, Daemone? Všechny naše životy byly v rukou nějakýho člověka?"
Dee protočila oči. "Očividně nikomu nic neřekla, Andrew. Tak se zklidni."
"Zklidni?" Andrew se zamračil a vypadal úplně stejně jako Ash. A teď už jsem je uměla rozlišit. Andrew měl v levym uchu naušnici. Adam, který byl zticha, žádnou neměl. "Ona je jen hloupá -"
"Opatrně s tím, co řekneš." Daemonův hlas byl tichý, ale varovný. "Protože nevíš všechno a ani za Boha tomu nemůžeš rozumět a tvoje kecy ti můžou vysloužit kouli světla přímo do ksichtu."
Oči se mi údivem rozšířily, tak jako oči všech ostatních v místnosti. Ash těžce polkla a otočila se pryč, její blond vlasy jí zakryly tvář.
"Daemone," řekl pan Garrison a vystoupil vpřed. "Vyhrožuješ kvůli ní jednomu z vlastního druhu. To bych od tebe nečekal."
Daemonova ramena ztuhla. "Tak to není."
Zhluboka jsem se nadechla. "Nechystám se o vás nikomu říct. Vím, co by hrozilo vám a vim, co by hrozilo mně. Nemáte se čeho obávat."
"A kdo si myslíš, že si, abychom ti věřili?" Zeptal se pan Garrison a mhouřil při tom na mně oči. "Nechápej mně špatně. Jsem si jist, že si skvělá dívka. Jseš chytrá a vypadá to, že to máš v hlavě srovnaný, ale tohle je pro nás otázka přežití. Otázka naší svobody. Důvěřovat člověku není něco, co bysme si mohli dovolit."
"Včera v noci mi zachránila život," řekl z ničeho nic Daemon.
Andrew se začal smát. "Ale no tak, Daemone. Ti Arumové tě museli pořádně praštit do hlavy. Není možný, aby obyčejnej člověk mohl zachránit život někomu jako jsme my."
"Co je to s tebou?" Vyštěkla jsem, nemohla jsem si pomoct. "Chováš je jako kdybychom byli neschopní. Jasně, jste super-schopný a tak, ale to neznamená, že my jsme jednobuněčný organizmy."
Adam se přidušeně zasmál
"Vážně mi zachránila život." Daemon se postavil a získal si tak pozornost všechn ostatních. "Byli tam tři Arumové, byli to bratři toho, co jsem ho zabil. Podařilo se mi zničit jednoho, ale ti druzí dva mě přemohli. Uzemnili mně a už mi chtěli začít vysávat schopnosti. Byl jsem vyřízenej."
"Daemone, " řekla Dee a byla bledá jako stěna. "Tohle si nám neřekl."
Pan Garrison stále vypadal pochybovačně. "Pořád nechápu, jak ti mohla pomoct. Je jen člověk. Arumové jsou mocní, nemorální a krutí. Jak by se jim mohla postavit jedna dívka?"
"Dal jsem jí obsidianovou dýku, kterou jsem měl u sebe a řekl jí, aby utekla."
"Tys jí dal dýku, kterou si mohl použít?" Ash zněla šokovaně. "Proč?" Její oči vystartovaly ke mně. "Vždyť jí nemáš ani rád."
"Tak to sice může bejt, ale nehodlal jsem jí nechat umřít, jen proto, že jí nemam rád."
Trhla jsem sebou. Sááááákra. To bolelo. Pálilo to jako čert, přestože mi to vlastně mělo bejt jedno.
"Ale mohli tě zranit," protestovala Ash. Hlas měla naplněný strachem. "Mohli tě zabít, protože si jí dal svojí nejlepší zbraň."
Daemon si povzdechl, posadil se zpátky na opěradlo křesla. "Mám i jíný způsoby, jak se bránit. Ona ne. Neutekla, jak jsem jí přikázal. Místo toho se vrátila a zabila toho Aruma, kterej mě chtěl oddělat."
V očích mýho učitele biologie neochotně zazářila pýcha. "To je … obdivuhodné."
Protočila jsem oči, už mně z toho začínala bolet hlava.
"To bylo sakra víc, než jen obdivuhodný," vmísila se do hovoru Dee a koukala se na mně. "Nemusela to přece vůbec dělat. To se počítá daleko víc, než jen jako obdivuhodné."
"To bylo opravdu odvážný," řekl tiše Adam a koukal se při tom dolu na koberec. "To je to, co bychom udělali my."
"Ale to nemění fakt, že o nás ví," střelil po něm Andrew zpátky a vrhl při tom na svoje dvojče pohrdavý pohled. "A nám je zakázáno, říkat lidem cokoliv."
"My jsme jí to neřeli," řekla Dee s náznakem netrpělivosti. "Tak nějak se to prostě stalo."
"Oh, tak jako se to stalo minule." Andrew protočil oči a obrázil se k panu Garrisonovi. "Tohle je neuvěřitelný."
Pan Garrison zavrtěl hlavou. "Po víkendu se Svátkem Práce si mi řekl, že se něco přihodilo a že ses o to postaral."
"Co se stalo?" Ptala se Ash, očividně to bylo poprvé, co o něčem takovém slyšela. "To mluvíš o tom, jak poprvé zářila?"
Podle všeho jsem teď byla za světlušku.
"Co se stalo?" Ptal se Adam a zněl zvědavě.
"Vběhla jsem pod kamion." Čekala jsem na nevyhnutelný 'no jistě' pohledy, který jsem taky obdržela.
Ash zírala na Daemona, její modré oči rostly až do velikosti talířů. "Tys zastavil kamion?"
Přikývl.
Na jejím obličeji se objevil sklíčený výraz a podívala se pryč. "Toho si zjevně nemohla nevšimnout. A od tý doby to ví?"
Došlo mi, že by fakt nebylo dobrý se teď zmiňovat, že jsem měla podezření už dřív.
"Nevyšilovala," řekla Dee. "Vyslechla nás a pochopila, proč je důležitý, aby nic neřekla. Až do včerejší noci, se jí vůbec nedotklo, že nejsme lidi."
"Ale vy jste mi lhali - oba dva." Pan Garrison se opřel o zeď, mezi televizí a přeplněnou knihovnou. "Jak vám mám teď věřit?"
Za očima mi začala pulzovat tlumená, bodající bolest.
"Chápu všechna rizika. Víc, než kdokoliv z vás ostatních v týhle místnosti," řekl Daemon a třel si hrudník v místě, kde na něj Arum sáhl svou temnou rukou. "Ale co se stalo, to se stalo. Teď musíme koukat dopředu."
"Jako třeba kontaktovat DOD?" Zeptal se Andrew. "Jsem si jitej, že by si s ní věděli rady."
"Rád bych tě viděl to zkusit, Andrew. Opravdu jo. Přestože po včerejším večeru ještě nejsem v plný síle, stejně bych ti zvládnul nakopat prdel."
Pan Garrison si odkašlal. "Daemone, výhružky nejsou zapotřebí."
"Nejsou?" Zeptal se Daemon.
Místností se rozprostřelo tíživé ticho. Myslela jsem si, že Adam byl na naší straně, ale bylo jasné, že Andrew a Ash ne. Když pan Garrison nakonec promluvil, dělalo mi potíže se mu podívat do očí.
"Nepovažuji to za rozumné," řekl. "Ne s tím … ne vzhledem k tomu, co se stalo dříve, ale nechystám se tě udat. Ne pokud mi k tomu nedáš důvod. A možná že nedáš. To nemůžu vědět. Lidé jsou tak … nestálá stvoření. To, co jsme, to co umíme, musí být za každou cenu chráněno. Myslím, že tomu snad rozumíš." Odmlčel se a odkašlal si.
"Ty jsi v bezpečí, ale my ne." Andrew a Ash nevypadali vůbec nadšeně ohledně rozhodnutí pana Garrisona, ale nezpochybňovali to. Jen si vyměnili nespokojené pohledy a posunuli diskuzy k tématu, jak se vypořádal s tím zbývajícím Arumem.
"Nebude čekat. Nejsou známí pro svojí trpělivost," řekl pan Garrison a posadil se do sedačky. "Mohl bych kontaktovat ostatní Luxany, ale nejsem si jistý, zda by to bylo moudré. My jí můžeme důvěřovat, ale oni by nemuseli."
"A to je ten problém, zrovna teď svítí, jak megawattová zářivka," dodala Ash. "Vlastně ani nezáleží na tom, jesti my něco řekneme. V momentě, kdy vkročí do města, všichni okamžitě poznají, že se stalo něco mimořádného."
Zamračila jsem se na ní. "No, nevim, co bych s tím asi tak mohla udělat."
"Nějaký návrhy?" Zeptal se Daemon. "Protože čím dřív z ní ta stopa zmizí, tím lepší to bude pro nás pro všechny."
Jasně, protože se vsadim, že už se vyloženě těšil, že mi zase bude dělat chůvu.
"Koho to zajímá," Řekl Andrew a protočil oči. "Měli bysme si dělat obavy kvůli tomu Arumovi. Uvidí jí, ať už jí dáme kamkoliv. Právě teď jsme v nebezpečí všichni. Kdokoliv v její blízkosti je v nebezpečí. Nemůžeme vyčkávat. Musíme toho posledního Aruma najít." Dee zavrtěla hlavou. "Pokud z ní dokážeme tu stopu sejmout, získáme tím nějaký čas, abychom ho mohli najít. Zbavit jí tý stopy, by měla být priorita."
"Říkám, že bysme jí měli odvízt doprostřed ničeho a nechat jí tam sedět na prdeli," zamumlal Andrew.
"Díky," řekla jsem a třela si spánky. "Jseš opravdu velmi nápomocnej."
Usmál se na mně. "Jen říkám svůj návrh."
"Zmlkni, Andrew," řekl Daemon.
Andrew protočil oči.
"Jakmile z ní sejmeme stopu, bude v bezpečí," Trvala na svém Dee a zastrčila si vlasy za ucho, vypadala strhaně. "Arumové se obyčejně mezi lidi nepletou. Sarah … byla prostě na špatném místě ve špatnou dobu." Pustili se do další diskuze o tom, co bylo důležitější, jestli dát mně někam pod zámek, což nedávalo moc smysl, když ta moje záře byla vidět skrz cokoliv, nebo zkusit vymyslet způsob, jak mě toho zatracenýho světla zbavit, jiným způsobem, než se 'zbavit' mně. A opravdu jsem byla přesvědčená, že Andrew věřil, že to byl oprávněný návrh.
Kretén.
"Mám nápad," řekl Adam. Všichni se na něj podívali. "Ta záře kolem ní je vedlejší produkt toho, když použijeme naše schopnosti, je to tak? A naše schopnosti, naše síla není nic jinýho, než koncentrovaná energie. A čím víc síly použijeme, čím víc energie využijeme, tím jsme pak slabší." Pan Garrison zamrkal, jeho oči zářily zaujetím. "Myslím, že vím, kam tím míříš."
"Já ne," zamumlala jsem.
"Naše schopnosti slábnou, čím víc je použijeme, čím víc energie vyvineme." Adam se otočil k Daemonovi. "Se stopou by to mělo fungovat stejně, protože stopa je jen zbytková energie, kterou na někom zanecháme. Prostě musí vyvinout svojí vlastní energii a pak by mělo slábnout to, co má kolem sebe. Možná ne úplně, ale určitě by se to snížilo na úroveň, která by k nám nepřitáhla každýho Aruma, co spadl na Zem."
To mi fakt nedávalo moc smysl, ale pan Garrison přikyvoval. "To by mělo fungovat."
Daemon se poškrábal na hrudníku, jeho výraz byl pochybovačnej. "A jak z ní tu energii dostaneme?"
Andrew se na mně přes celou místnost zakřenil. "Mohli bysme jí odvézt na pole a nahánět jí kolem v autech. To zní jako sranda."
"Oh, jdi do-"
Přerušil mně Daemonův smích. "Nemyslím si, že je to dobrej nápad. Zábavnej jo, ale ne dobrej. Lidi jsou křehký."
"Co kdybych ti svojí křehkou nohou nakopala prdel," řekla jsem podrážděně. V hlavě mi pulsovalo a ani jeden z nich mi nepřipadal vtipnej. Vystrčila jsem Daemona z opěrky křesla a postavila se. "Jdu se napít. Dejte mi vědět, až vymyslíte něco, co by mně potenciálně nezabilo během procesu."
Zatímco oni pokračovali v rozhovoru, já pospíchala pryč z místnosti. Neměla jsem žízeň. Jen jsem tam odsud musela vypadnout. Pryč od nich. Měla jsem nervy na pochodu. Když jsem došla do kuchyně, projela jsem si rukama vlasy. Blažené ticho mi částečně zklidnilo pulsování v hlavě. Pevně jsem zavřela oči, dokud mi za zavřenými víčky nezačaly tančit malé tečky.
"Došlo mi, že se budeš schovávat v kuchyni."
Při zvuku Ashina tichého hlasu jsem vyjekla.
"Promiň," řekla a opřela se o kuchyňskou linku. "Nechtěla jsem tě vyděsit."
Nebyla jsem si jistá, jestli jí to mam věřit. "To je dobrý."
Takhle zblízka byla Ash tak krásná, že jsem si přála zhubnout pět kilo a běžet rovnou k nejbližšímu vizážistovi. A ona to o sobě věděla. Ve způsobu, jakým držela hlavu bylo sebevědomí. "Tohle na tebe musí být už moc, dozvědět se o nás a pak čelit tomu, co se stalo včera večer."
Ostražitě jsem jí sledovala. Přestože se mi nesnažila utrhnout hlavu z krku, nemohla jsem se uklidnit. "Tak to není."
Přes její smyslné rty přeběhl slabý úsměv. "Jak se to říká v tom pořadu? Pravda je někde tam venku."
"Akta X," odpověděla jsem jí. "Od tý doby, co jsem se o vás dozvěděla, jsem se chtěla podívat na Blízká setkání třetího druhu. Vypadá to nejreálněji ze všech filmů o mimozemšťanech."
Zase se trochu pousmála a pak vzhlídla a podívala se mi do očí. "Nebudu předstírat, že bysme někdy mohly bejt nejlepší kámošky, nebo, že ti věřím. Nevěřím. Hodilas mi na hlavu ty zatracený špagety." Zašklebila jsem se tomu, ale ona pokračovala "A jo, možná jsem se chovala jako kráva, ale ty tomu nerozumíš. Oni jsou všechno, co mám. Udělám cokoliv, abych je udržela v bezpečí."
"Já bych ale nikdy neudělala nic, co by je uvrhlo do nebezpečí."
Přiblížila se ke mně, a každá buňka v těle mně nutila couvnout, ale já jsem se ani nehla. "To už si udělala. Kolikrát kvůli tobě musel Daemon zasáhnout, podstoupit riziko, že odhalí, kdo jsme a co umíme? To, že si tady znamená riziko pro každýho z nás." Zaplavil mně vtek. "Nic jsem neudělala. Včera-"
"Včera v noci si zachránila Daemonovi život. Výborně. Bod pro tebe."
Zastrčila si super-rovný vlasy za ucho. "Samozřejmě, Daemonův život by nebyl v ohrožení, kdybys ty Arumy nenavedla přímo k němu. A ať si myslíš, že máš s Daemonem cokoliv, tak věř tomu, že nemáš."
Oh, pro lásku boží. "Já si rozhodně nemylim, že mám něco s Daemonem."
"Tobě se Daemon líbí, že jo?" Zeptala se mně.
Samolibě jsem se usmívala a vzala si z kuchyňskýho pultu láhev s pitím.
"Vlastně ani ne."
Ash naklonila hlavu do strany. "Ty se líbíš jemu."
Moje srdce tentokrát neudělalo to stupidní poskočení. "Ne, nelíbím. Dokonce si to sama řekla."
Zkřížila si štíhlé ruce na prsou a upřeně si mě prohlížela. "Je na tebe zvědavej. Jseš jiná. Nová. Zářivá. Kluci - dokonce i našeho druhu - mají rádi nové, zářivé hračky."
Zhluboka jsem se napila. "No, tak to jsem asi jediná nová hračka, se kterou nemá žádný zájem si hrát." Nebo alespoň, když byl vzhůru, tak ne.
"A opravdu ti Arumové ..."
"Skončí to tak, že ho Arumové zabijou." Její tón se vůbec nezměnil. Zůstal prázdný a bez emocí. "Kvůli tobě, ty malej človíčku. Bude tě chránit a skončí to tak, že se nechá zabít."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
