Kapitola 27
28. 4. 2014
Nenáviděla jsem Daemona Blacka - jestli to vůbec bylo jeho pravý jméno - tak mocně, že by se to vyrovnalo solární energii tisíce sluncí. Už skoro nezáříš. Po těch slovech se sebral, vzal si ze země triko a vypařil se z našeho domu.
Ten parchant mi odpálil notebook.
To je to, co kouřilo. Jeho mimozemský mojo má evidentně významnej vliv na osvětlení a elektroniku. Teď, abych mohla aktualizovat svůj blog, jsem se musela spoléhat na školní počítače. Bleh. Potom, co jsem se odloupla ze sedačky, jsem strávila dobrou hodinu tim, že jsem po baráku měnila žárovky. Naštěstí televize usmažená nebyla.
Ale můj mozek byl. Co jsem si to myslela? Dělala? Muselo to bejt vším tím naším hádáním. To bylo jediný vysvětlení, proč to všechno explodovalo a proč jsme po sobě lezli. A on rozhodně nebyl tak neovlivněnej, jak se tvářil. Tohle by nikdo předstírat nedokázal. Moje záře se ke všeobecnýmu údivu vytratila do slabý stopy. Zkoušela jsem si představit, jak to budu vysvětlovat. Jsem si jistá, že on se nemohl dočkat, až se o ty informace podělí.
Nenáviděla jsem ho.
Nejen proto, že mě usvědčil ze lži, nebo že musim na novej notebook počkat až do narozenin, nebo kvůli faktu, že Dee byla krajně podezřívavá, jak vlastně moje záře zeslábla, ale hlavně kvůli tomu, jak jsem se kvůli němu cítila a taky za to, že mě to donutil říct nahlas.
A jestli mě ještě jednou šťouchne do zad tou zatracenou propiskou, tak jsem ho hodlala předhodit nějakýmu Arumovi. Když jsem šla k autu, shrbená před nelítostným větrem z hor, zapípal mi v batohu mobil. Aniž bych se podívala, věděla jsem, že je to další textovka od Simona. Za poslední týden mi znova a znova posílal další svoje omluvy. Neodvážil se na mě promluvit ve třídě nebo na veřejnosti. Ne, když se nad jeho hlavou vznášela Daemonova hrozba. Nehodlala jsem mu odpustit nikterak brzy. Nalitej nebo ne - není to omluva pro to, bejt panovačnej debil, co nechápe slovo 'ne'.
"Katy!"
Při zvuku Deeina hlasu jsem nadskočila. Nadhodila jsem si batoh, otočila se a čekala. Jako vždy, vypadala Dee úchvatně. Dnes měla na sobě úzký tmavý džíny a lehkej svetřík. S jejíma lesklejma tmavejma vlasama a zářivejma očima byla ohromující. Úsměv měla široký a přátelský, ale jak se ke mně blížila, tak mizel.
"Hej, už jsem si myslela, že se nezastavíš," řekla.
"Promiň, byla jsem ztracená ve svejch myšlenkách." Znovu jsem vykročila a šilhala po svým autě. "O co jde?"
Dee si odkašlala. "Ty se mi vyhejbáš Katy?"
Vyhejbala jsem se jim všem, což bylo těžký. Bydleli vedle mě. Byli u mě ve třídě. Seděli se mnou u oběda. A Dee mi chyběla. "Ne."
"Fakt? Protože od soboty jsi toho moc nenamluvila," poukázala. "V pondělí jsi s náma ani neseděla u oběda a tvrdila si, že se musíš učit na písemku. A včera jsi mi neřekla ani dvě slova." Vina mi kroutila vnitřnostma. "No byla... jsem tak trochu mimo."
"Nedá se to pobrat, co? Čím ve skutečnosti jsme?" Její hlas byl zaražený, skoro dětský. "Bála jsem se, že se to stane. Jsme obrovský exoti --"
"Nejste exoti," řekla jsem a myslela to vážně. "Vy jste... víc lidský, než si sami myslíte."
Dee vypadala, že se jí ulevilo. Objevila se přede mnou. "Kluci pořád pátraj po Baruckovi."
Obešla jsem jí a otevřela dveře od auta. V přihrádce dveří se zamlela obsidiánská čepel. Když jsem jí měla v batohu, tak jsem si připadala, jako bych měla pobodat nějakýho studenta nebo tak něco. A tak šla do auta. "To je dobře." Dee přikývla. "Kluci budou pokračovat v pátrání a o všechno se postaraj. Ty a Simon na sobě už skoro žádnou stopu nemáte." Dee se odmlčela. "Pořád bych chtěla vědět, jak je možný, že se to stalo tak rychle." Žaludek se mi obrátil. "No umm, jednalo se o... spoustu fyzický aktivity."
Vyklenula obočí. "Katy..."
"Nicméně," řekla jsem rychle. "Je moc dobře, že se ze Simona ta stopa vytrácí, zejména když nemá o ničem ani ponětí, takže jsem za něj ráda, když pominu tu jeho hnusotu."
"No, ty seš opravdu zmatená." Řekla s úsměvem.
"Jo, tak trochu."
"Takže, co děláš zejtra?" zeptala se s nadějí v hlase. "Bude sobota a Halloween. Napadlo mě, že by jsme si půjčili mraky strašidelnejch filmů."
Zavrtěla jsem hlavou. "Slíbila jsem Lese, že s ní budu rozdávat sladkosti. Bydlí v řadovce, takže..." Přes tvář Dee přejela bolest. Co jsem to dělala? Kašlala jsem na kamarádku kvůli jejímu dementnímu bratrovi? To jsem vůbec nebyla já. "Ale můžu přijít potom a budem koukat na filmy, jestli chceš?"
"Jestli chceš ty?" zašeptala.
Naklonila jsem se dopředu a objala jí kolem útlých ramen. "Samozřejmě že chci. Hlavně se ujisti, že budeš mít tuny popkornu a sladkostí. To jsou podmínky."
Dee mě objala zpátky. "To dokážu zařídit."
Odtáhla jsem se a usmála se. "Oká, takže se uvidíme zejtra večer?"
"Počkej." Chytla mě za ruku. Měla studený prsty. "Co se stalo mezi tebou a Daemonem?"
Přinutila jsem se tvářit neutrálně. "Nic se nestalo Dee."
Přimhouřila na mně oči. "Myslim si svoje Katy. Musela by si krutě moc běhat, abys spálila většinu tý stopy za jedno odpoledne.
"Dee--"
"A Daemon je ještě mrzutější než obvykle. Něco se mezi vámi stalo." Odhrnula si vlasy z obličeje, ale kadeře se vypružily okamžitě zpátky. "Vim, že jsi mi už tenkrát říkala, že mezi vámi nic nebylo, ale..."
"Vážně, nic se nedělo. Přísahám." Vlezla jsem do auta a přinutila se usmát. "Uvidíme se zejtra večer."
Nevěřila mi. Ani já bych si nevěřila, ale co jsem měla říct? Přiznat, co se dělo mezi mnou a Daemonem nebylo nic, co bych chtěla sdílet s jeho sestrou.
…
Každej Halloween mi chybělo bejt zase děckem. Oblíknout se do kostýmu a dlabat tuny sladkostí. Co jsem mohla teď bylo.... dlabat tuny sladkostí. Takže z poloviny dobrý.
Lesa se smála, když jsem vyhrabala další balení kyselejch bonbonů. "Co?" Šťouchla jsem do ní loktem. "Miluju tyhle věci."
"A taky čokoládový tyčky, KitKaty, žvejkačky, karamelky --"
"No, ty máš co říkat!" Poukázala jsem na hromadu papírků na schodu u její nohy. "Jseš normální cukrový monstrum."
Když přišlo malý děcko a hrabalo se do schodů, tak jsme se odmlčely. Bylo oblečený jako člen Kiss. Divnej výběr kostýmu.
"Koleda koleda!" zařval ten klučina.
Lesa se k němu děsně lísala a dala mu několik kousků sladkostí. "Hele, ty tu rozhodně nejsi kvůli dětem," řekla a koukala, jak to děcko běželo zpátky k rodičům.
Hodila jsem si do pusy další karamelku. "Jak jsi na to přišla?"
"Myslíš si, že byl ten klučina roztomilej?" Odtáhla ode mě mísu se sladkostma.
Pokrčila jsem rameny. "Asi jo, teda mam na mysli, byl cejtit.. no, jako děcko.
Lesa se rozesmála. "Máš vůbec ráda děti?"
"Děti mě děsej." Přistoupili k nám mumie a upír. Lesa kolem nich cukrovala, dokud neodhopkali pryč.
"Specielně, ty nejmenší," pokračovala jsem a zamračila se, když jsem zjistila, že došly kyselý bombony. "Žvatlaj a tak. Vůbec netušim, co říkaj. Ale tvůj malej brácha je supersladkej."
"Můj malej brácha se posírá."
Zasmála jsem se. "No, mážná proto, že je mu něco jako jeden rok?"
"Možná, ale i tak je to hnus." Podala nějaký sladkosti kovbojovi s šípem skrz hlavu. Pěkný. "Takže, co je s tebou?"
"Co by?" Jako ninja - moje ruka se vymrštila a chmátla po balení lentilek. "Se mnou nic není."
"Ty tak kecáš." Venku byla taková tma, že jsem jí neviděla do očí. Její sousedství nevěřilo v pouliční osvětlení.
"No, celej tejden seš tahle úzkostná teenagerka, jako kdyby si vypadla z knížky, kterou zrovna teď čtu." Protočila jsem oči. "No vůbec."
Štouchla do mně kolenem. "S nikym nemluvíš, zejména ne s Dee. A to je divný, protože vy dvě jste si dost blízký."
"No, to jsme furt." Povzdechla jsem si a mhouřila oči do rozrůstající se tmy. Podél stromů v ulici se pohybovaly obrysy rodičů a dětí. "Nejsem na ní naštvaná ani nic takovýho. Zajdu k ní domů až odsud odejdu." Lesa objala mísu. "Ale?"
"Ale něco se stalo s jejím bráchou," řekla jsem a zakopla tak o potřebu promluvit si s někým o tom, co se stalo.
"Já to věděla!" zakřičela. "Můj bože. Musíš mi říct všechno! Líbali jste se? Počkat. Měli jste sex?"
Rodič víly po ní hodil zlostným pohledem a odváděl děcko pryč od Lesiny verandy.
"Leso, vážně - klídek."
"Nech toho. Musíš mi to říct. Budu tě do smrti nenávidět, jestli to neuděláš. Jak voní?"
"Voní?" Zkřivila jsem obličej.
"No víš jak, vypadá, že voní hezky."
Lesa si zasněně povzdechla. "Detaily. Hned."
"Nic zásadního." Zvedla jsem spadlý list a točila jím v prstech. Když jsem si vybavila ten polibek, rozbrněly mně rty. "Stavil se u mě minulou neděli a líbali jsme se."
"A to je všechno?" Zněla tak zklamaně.
"Nespala jsem s ním. Boha. Ale... bylo to pekelně hustý." Upustila jsem list, prohrábla si vlasy a stáhla je dozadu. "Pohádali jsme se a ani jsem se nenadála a - BUM. Byli jsme v sobě."
"Jáj, to je...to je fakt žhavý."
Povzdechla jsem si. "Jo, docela bylo. Ale pak z ničeho nic odešel."
"No jasně, protože vy dva máte tak ostrou vášeň, že když explodovala, tak ten žár prostě neustál."
Hodila jsem po ní mdlý pohled. "My dva nic takovýho nemáme."
Lesa mě ignorovala. "Já jsem si řikala, jak dlouho vydržíte jeden druhýmu vzdorovat."
"Já mu nevzdoruju." Zamumlala jsem.
"O čem jste se hádali?"
Jak jsem tohle mohla vysvětlit? Že jsme se jen provokovali a já řekla, že mě nepřitahuje a on potřeboval udusit mojí záři? Hmm - tak to asi těžko.
"Katy?"
"Myslim si, že mě nechtěl políbit," řekla jsem nakonec.
"Cože? To jako zakop, uklouzlo mu to a spadnul ti na pusu? O takovejch událostech je známý, že se dějou."
Zahihňala jsem se. "Ne, jenom se mi zdálo, že pak byl kvůli tomu naštvanej. Ne, on byl naštvanej."
"To si ho jako kousla do jazyka nebo co?" Lesa si stáhla vlasy a zamračila se. "Musí mít nějakej důvod, proč byl pak naštvanej."
Jelikož už bylo docela pozdě a děcek bylo pořád míň, vzala jsem si mísu a začla se probírat zbytkama. "Já nevim. Chci říct - nemluvili jsme o tom. Doslova pak odešel a jediný, co od tý doby udělal bylo, že do mě šťouchnul propiskou."
"Možná proto, že by do tebe chtěl šťouchat něčim jinym," řekla suše.
Oči se mi zakalily. "Nechápu, jak si to mohla říct."
"No jo no." Zamávala rukama ve vzduchu. "Neni zpátky s Ash, že ne? Chci říct, ty dva.."
"Jsou chvíli spolu a chvíli zase ne - já vim. Nemyslim si. Nezáleží na tom." Hodila jsem si do pusy bombon. Při tomhle množství, se budu z Lesiny verandy muset odvalit. "Já jenom že..."
"Líbi se ti." Dokončila za mě.
Pokrčila sem rameny a pustila se do Snickersky. Líbil se mi? Možná. Přitahoval mě? Očividně. Do toho, abych před nim byla komplet nahá, zbejvaly asi tak dvě vteřiny. "Je to ta nejzkurvenější záležitost všech dob. Nikdo na týhle planetě mě nesere víc než on, ale... uf, nechci to řešit." Popadla jsem balíček lentilek. "Jak ti to jde vůbec s Chadem?"
"Mě neoblbneš, měníš téma."
Nepodívala jsem se na ní a pokračovala v probírání se mísou. "Včera jste měli rande, ne? Políbil tě? Voní hezky?"
"Chad vlastně voní docela hezky. Myslím, že měl na sobě novější verzi Old Spicu. Ne ten druh co má můj táta, protože to by bylo fakt hnusný."
Zasmála jsem se. Chvíli jsme ještě kecaly a já pak odešla směrem domů.
Dee měla celej barák obloženej vyřezávanejma dýněma, který tam nebyly, když jsem předtím odcházela. Vtáhla mě dovnitř a já ucítila divnou vůni.
"Co to je?" nakrčila jsem nos.
"Peču dýňový semínka," zavolala. "Už jsi je zkoušela?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Jak to chutná?"
"Jako dýně."
Samozřejmě, že je doslova pekla. Na pečícím plechu byly bledý semena, ale místo trouby je opákala vlastní rukou. Dýňový vnitřnosti byly taky po celym, novinama pokrytym stole.
"Tvoje ruce si pučim v zimě až budu mít namrzlý skla u auta."
Dee se zasmála. "S tim nemám problém."
S úsměvem jsem se přesunula ke štosu filmů na kuchyňský desce. "Ježiš, Dee, tyhle filmy jsou boží."
"Myslela jsem si, že se ti bude líbit kombinace Vřískotu a série Scary movie." Pohla rukou směrem nad plech. Semena praskala a poskakovala. Vzduch naplnila skořice.
"Halloweenský filmy si necháme na pozdějc." Mrkla jsem na dveře. "Um, je tu Daemon?"
"Ne." Popadla plech a vysypala semínka do kulatý mísy zdobený netopýrama a lebkama.
"Je s klukama venku, zkoušej, jestli by vylákali Barucka."
Vzali jsme si pochoutky a filmy a vydali se do obejváku. Přemejšlela jsem o tom, co právě řekla. "Oni ho chtěj záměrně vylákat? Jakože s nim bojovat?"
DVD se vzneslo a přistálo Dee v ruce. Přikývla. "Neboj, Daemon a Adam hlídkujou ve městě. Matthew a Andrew jsou za městem. Budou v pohodě."
Neklid mi obrátil žaludek. "Jseš si jistá?"
Dee se usmála. "Tohle není poprvé, co dělaj něco takovýho. Věděj co dělaj. Bude to v klidu."
Opřela jsem se do sedačky a zkušela si s tím nedělat starost. Bylo to těžký, zvlášť když jsem viděla ten poohled v Baruckových očích. Dee se usadila vedle mně a já vyzkoušela pár dýňových semínek. Nebyly špatný.
Dokoukali jsme první Vřískot a Dee zazvonil mobil. Zvedla ruku, telefon se otevřel a přistál jí v dlani. Odpověděla se zakoulením očí. "Hele Daemone, tohle by mělo stát za to, protože --" Její oči se rozšířily. Vystřelila na nohy a její druhá ruka se zatnula. "Co tim myslíš?" Když jsem jí viděla, jak se naklání přes konferenční stolek, můj žaludek se proměnil na tekutinu.
"Katy je se mnou, ale její stopa už je téměř neznatelná!"
Další pauza a její tvář zbledla. "Oká. Buď opatrnej. Mám tě ráda."
Jakmile hodila telefon do křesla, už jsem stála na nohou.
"Co se děje?"
Dee se na mě podívala. "Zahlídli Barucka. A míří sem."
Samozřejmě, že to neznamenalo, že byl na cestě přímo sem. Ale byla tu šance - velká šance - že ano. Dost na to, aby se Dee plížila po celý dýlce obejváku tam a zpátky jako tygr v kleci. Nebála se, byla připravená na bitvu.
"Jestli se tu Baruck ukáže, dokážeš s ním bojovat?" Zeptala jsem se.
Dee po mě hodila ocelovej pohled. Byla jako úplně jinej člověk, transformovala se do krutopřísný princezny bojovnice. Jakto, že jsem nikdy tuhle její stránku neviděla? "Nejsem tak rychlá nebo silná jako Daemon, ale dokážu se udržet, dokud se sem Daemon nedostane." Stáhnul se mi žaludek. 'Udržet se' nebylo dost. Co kdyby se sem Daemon nedostal včas?
Dee se zastavila u okna a její úzká ramena se napřímila. Všechno mi to najednou došlo. Všechno, čeho se Daemon bál se stávalo skutečností. Byla jsem slabej článek - přítěž pro Dee. Nemohla jsem to tak nechat. Nenechám to tak.
"Je moje stopa dostatečně silná, aby jí viděl uvnitř domu?"
Odmlčela se. "Ani ne."
"A co třeba z hlavní silnice? Z lesa?"
Chvíli bylo ticho. "Já nevim Katy, ale zastavim ho dřív, než se k tobě dostane."
"Ne, mám nápad." Vykročila jsem dopředu a málem skopla hromádku DVDček. "Je to trochu ujetý, ale mohlo by to vyjít."
Přimhouřila na mně oči. "Co?"
"Kdyby si zesílila mojí stopu, tak ho odsud rozhodně dokážu odlákat. Pak by sem nešel a Daemon --"
"Ani náhodou," řekla a pobíhala kolem. "Zbláznila si se?"
"Možná," řekla jsem a kousla se do rtu. "Podivej, bude to lepší, než když tu s tebou budu sedět a nakrásně ho přilákám přímo do vašeho domu! A pak bude vědět kdy bydlíte! Co pak? Nikdy už nebudete v bezpečí. Je potřeba ho odlákat pryč."
"Ne." Dee zavrtěla hlavou. "Zvládnu to. Můžu bojovat--"
"Ale já nic nenadělám! Nedokážu s nim bojovat a co když uteče? Co když řekne ostatním, kde bydlíte?"
Vzpomněla jsem si na Daemonova slova. Budeš moje slabina. Až na to, že nebudu jeho slabina. Ale Deeina. Nemohla bych s tím žít. "A budu přítěž. Baruk si to uvědomí. Musíš tu zůstat. Jestli nás Baruck najde spolu, použije mě, aby tě zničil. Nejlepší plán je, že ho odlákám ke klukům do polí, kde ho společně sejmou."
"Katy--"
"Neberu 'ne' jako odpověď! Nemáme moc času."
Přesunula jsem se ke dveřím a popadla klíče a mobil.
"Tak se rozsviť. Udělej tu potrhlou světelnou věc. Mam pocit, že to minule fungovalo. Vydám se.... vydám se tam, kde byla ta párty na poli! Řekni Daemonovi kam mířim." Když jen tak stála a zírala na mě, zařvala jsem. "Udělej to!"
"Tohle je šílený." Dee zavrtěla hlavou, ale udělala krok dozadu a začala se ztrácet. O vteřinu později byla ve svojí přirozený formě, krásnej obrys světla. Tohle je šílený, šeptal mi v hlavě její hlas.
Myšlenky se mi zastavily. "Pospěš si."
V jejích natažených rukách se zformovaly dvě koule prskající energie. Vystřelily po pokoji, odpálily všechna světla i televizi, ale pak se neškodně odrazily od stěn. Když statická elektřina prosytila vzduch, postavily se mi všechny jemný chlupy na těle.
"Tak už zase zářim?" zeptala jsem se.
Jako slunce.
Prima, tohle zafungovalo. Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. "Zavolej Daemonovi a řekni mu kam jdu."
Buď opatrná. Prosím. Její světlo začínalo slábnout.
"Ty taky." Otočila jsem se a běžela ke svýmu domu, ke svýmu autu, dřív, než bych mohla přehodnotit, co to vlastně dělám. Protože tohle bylo absolutně šílený - nejšílenější záležitost mýho života. Horší než jednohvězdičková recenze, děsivější než chtít interwiev s autorem, kterýmu bych za oběd s ním, porodila dítě, dokonce hloupější než líbat Daemona.
Ale tohle bylo všechno, co jsem mohla udělat.
Když jsem strčila klíč do zapalování, třásly se mi ruce, vycouvala jsem z příjezdovky a těsně minula Deein Volkswagen. Dupla jsem na plyn a se zaječením pneumatik jsem vyrazila na hlavní silnici. Volant jsem svírala jako babka, ale řídila jsem, jako bych se chtěla kvalifikovat na rallye.
Řítila jsem se po dálnici a neustále jsem pokukovala do zpětnýho zrcátka. Čekala jsem, že tam zahlídnu Aruma, jak po mě půjde, ale pokaždý byla slinice prázdná.
Možná to nezafungovalo? Oh bože, co když Baruck pokračoval k domu a našel tam Dee? Srdce mi vyskočilo až do krku. Byl to hloupej, stupidní nápad. Noha se mi zabořila do plynovýho pedálu. Alespoň mě nebude moct využít, aby se dostal k Dee.
Na sedačce spolujezdce mi začal zvonit mobil. Neznámý číslo? Teď? Už jsem to chtěla ignorovat, ale pak jsem telefon stejně zvedla. "Haló?"
"Si se asi posrala ne? Daemon řval do telefonu. Zamračila jsem se. "Tohle musí bejt ten nejblbější --"
"Sklapni Daemone!" Zaječela jsem. Kola mi lehce ujela do protisměru. "Už se stalo. Jasný? Je Dee v pořádku?"
"Jo, Dee je v pořádku. Ale ty nejsi! Ztratili jsme ho. A když mi Dee řekla, že záříš jako podělanej úplněk, vsadim se, že jde po tobě."
Strachem mi povyskočil krevní tlak. "No, to bylo v plánu."
"U všech hvězd na nebi přísáhám, že až se mi dostaneš do rukou, tak tě uškrtim." Daemon se odmlčel a těžce oddychoval do telefonu. "Kde seš?"
Koukla jsem z okýnka. "Už jsem skoro u toho pole. Nikde ho nevidim."
"Jistěže ho nevidíš." Zněl znechuceně. "Je tvořenej ze stínů noci, Kat. Neuvidíš ho, dokud on sám nebude chtít, abys ho viděla."
Nóó. Do. Prdele.
"Nechápu, že jsi to udělala," řekl.
Pod náporem strachu mi ujely nervy. "Hele neser mě! Řekls, že jsem slabej článek. A byla jsem přítěž pro Dee. Co kdyby tam přišel? Sám si řikal, že by mě použil proti ní. Tohle bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Tak se sakra přestaň chovat jako debil!" Následovala tak dlouhá pauza, až jsem si myslela, že mi to položil. Ale když promluvil, jeho hlas byl napjatej. "Nikdy bych tohle po tobě nechtěl, Kat. Nikdy nic takovýhleho."
Z jeho hlasu jsem se roztřásla. Moje oči přebíhaly po neostrejch tvarech stromů. Zhluboka jsem se nadechla, ale zaskočilo mi. "Nenutil jsi mě k tomu."
"No, spíš jo."
"Daemone--"
"Promiň. Nechci, aby se ti něco stalo, Kat. Nemohl bych - nemohl bych s tím žít." Proběhla další natažená chvíle ticha a pak, "Zůstaň na telefonu. Musím najít místo, kde nechám auto a pak tě najdu. Nebude mi to trvat dýl, jak pár minut. Nevystupuj z auta ani nic jinýho." Přikývla jsem, zajela autem do pole a zastavila. Měsíc se schoval za mrak a všechno se proměnilo v černočernou tmu. Neviděla jsem absolutně nic. V žaludku se mi usídlil příšernej pocit na zvracení. Natáhla jsem se pro obsidiánskou čepel a svírala jí pevně v dlani. "Oká, tohle asi fakt nebyl nejlepší nápad." Daemon se krutě zasmál.
"Nepovidej!"
Rty mi zaškubaly při pohledu do zpětnýho zrcátka. "Takže, um - by si nedokázal žít s --"
Zjevil se stín, kterej vypadal... víc jednolitej než ostatní. Pohyboval se vzduchem jako hustej olej, klouzal přes stromy a rozpínal se po zemi. Jeho odnože dosáhly až ke kufru auta a pak se přes něj převalily. V hrdle mi vyschlo a rty se mi rozevřely.
Čepel v ruce se zahřála. "Daemone?"
"Co?"
Srdce mi bušilo. "Myslim, že--"
Centrál se odemknul a dveře na mojí straně se rozletěly. Vykřikla jsem. V jedný vteřině jsem měla v ruce telefon a v další jsem letěla k zemi. Málem jsem v prstech neudržela tu dýku.
Rukou a celým bokem mi projela bolest, schovala jsem čepel za záda. Zvedla jsem oči. Můj pohled přecházel přes černý kalhoty a po záhybech kožený bundy. Vybledej obličej. Silná čelist a sluneční brejle. Zakrývaly jeho oči i přesto, že byla noc.
Baruck se usmál. "Znovu se potkáváme."
"Do hajzlu," zašeptala jsem.
"Pověz mi," řekl, ohnul se dolů a zatáhl za pramen mých vlasů. Jeho hlava se nahnula do strany a jak mluvil, tak se kýval dopředu a dozadu, jako nějakej pták. "Kdepak je?"
Těžce jsem polkla a snažila se odplazit se po zemi pryč.
"Kdo?"
"Tak ty na mě budeš hrát blbou?" Udělal krok dopředu, sundal si brejle a schoval je do bundy. Jeho oči byly černý koule. "Nebo jsou úplně blbí všichni lidi?"
Zrychlil se mi dech. Čepel byla k něčemu, jen když byl ve svojí pravý podobě. Spalovala koženou střenku a začla mě štípat do ruky.
"Chci toho, kdo zabil moje bratry."
Daemon. Celý moje tělo se třáslo. Otevřela jsem pusu, ale nic ze mě nevyšlo.
"A ty... ty jsi zabila jednoho z nich, abys ho ochránila." Přeskočil do stinný podoby. Tohle byla moje šance. Ale než jsem se stačila pohnout, už byl zhmotněnej přede mnou. "Zaveď mě k němu, nebo tě donutím škemrat o smrt." Zavrtěla jsem hlavou a zpevnila stisk v ruce. "Di do hajzlu."
Zmizel a stala se z něj hmota temnejch a zkroucenejch stínů. Vrhla jsem se vpřed, vydala jsem ze sebe bojovej řev, švihla rukou a mířila do středu toho černýho svinstva. Čepel jasně žhnula, jako žhavý uhlíky.
Moje bodnutí ale nikdy nenašlo svůj cíl.
Moje zápěstí zachytila ruka z kouře. Jeho dotek mrazil až do morku kostí. Jeho hlas zněl v mojí hlavě jako plazící se had, šepot mezi mými myšlenkami.
Myslela sis, že na to skočim? Ale prosim tě...
Zkroutil mi ruku. Dřív, než jsem ucítila bolest, jsem slyšela KŘUP. Moje prsty sebou trhly, čepel spadla na zem a rozstříštila se na několik střepů, jako kdyby byla z křehkýho skla. Zařvala jsem, protože mně ochromila vlna bolesti.
To bylo za mýho bratra.
Stínová ruka se mi obtočila kolem krku a zvedla mě do vzduchu.
A tohle je za to, že mi lezeš na nervy.
Baruck mě odhodil dozadu. Tvrdě jsem dopadla na zem a sklouzla se pár metrů po udupaný kukuřici. Ohromeně jsem zírala do černýho nebe.
Řekni mi, kde je.
Zalapala jsem po dechu, vyšvihla se na nohy a vyrazila ke stromům. Běžela jsem. Ruce jsem si držela blízko u těla a běžela jsem, co mi síly stačily. Moje tenisky plácaly o udusanou zem a drtily trávu a spadaný listí. Neohlížela jsem se. Ohlížení by bylo špatný. Prodírala jsem se lesem a nízko položený větve mě fackovaly do tváře.
Jak jsem tak zakopávala o vylezlý kořeny a nerovnou zem, projel mnou pocit deja-vu.
Baruck se zjevil odnikud, proletěl kolem mě v mlze stínů a zhmotnil se přímo přede mnou. Smykem jsem se otočila. Hned byl tam, kam jsem chtěla zamířit a srazil mě k zemi.
"Tak už jsi to ze sebe dostala?" Na jeho bledých rtech se zjevil krutej úsměv. "Nebo si chceš ještě trochu zaběhat?"
Tápala jsem ve tmě a hltala každej doušek vzduchu, co jsem mohla. Hrůza a děs způsobily totální neschopnost získat jakejkoliv pocit kontroly. Docházel mi čas.
Baruck sebou švihnul. Jeho ruka mě nezasáhla, ale najednou jsem letěla vzduchem a dopadla s tupým úderem na zem. Vyrazilo mi to dech. Malý kamínky mě ostře bodly přes džíny. Sáhnul po mě, ponořil svojí ruku do mejch vlasů a obtočil si je kolem pěsti. Kousla jsem se do rtu, abych neřvala, když mě za sebou táhnul. Látka na kolenou se roztrhala. Projížděla mnou nesnesitelná bolest, která hrozila, že mě pohltí. Byla jsem si jistá, že mi vyvre všechny vlasy, a k tomu si ještě sedřu kůži na kolenou. Znovu se mnou trhnul a já vyjekla bolestí. "Ups." Zastavil se. "Vždycky zapomenu, jak příšerně křehkej je váš druh. Nerad bych ti omylem utrh hlavu." Pak se svojí poznámce zasmál. "Přinejmenším ne hned." Popadla jsem jeho předloktí svojí zdravou rukou a zkoušela tím zmírnit tahání za vlasy, ale moc to nepomohlo. Zatáhnul mě mezi větve, kořeny a kameny. Moje svaly křičely nesouhlasem a já se skrčila. Začla jsem se cejtit malátně a byla jen kousek od podlehnutí té bolesti.
"Jak se vede tam dole?" zeptal se konverzačním tónem. Baruck mě z nenadání vytáhnul za hlavu nahoru. Ostrá bolest mi projela krkem až do zad. "Vede se dobře, koukám." Zastavil a já spadla tu malou vzdálenost na zem. Byli jsme zase na okraji lesa. Nahnul se nade mnou. "Řekni mi kde je." Těžce jsem oddechovala a položila jsem si sedřenou ruku na zem. "Ne."
Jeho noha v těžký botě vystřelila a narazila do mýho boku. Věděla jsem, že se něco zlomilo. Asi dost ošklivě, protože jsem ucítila, že mi pod tričkem proudí mokrý teplo.
Řekni mi to.
S bolestným šklebem jsem se schoulila na zemi. Chlad jeho přirozený podoby mě mrazil přímo na duši.
Přistoupil blíž.
Jsou horší věci, než to, co je fyzický. Možná tě to přesvědčí.
Baruck mě znovu vzal za hrdlo a vytáhnul mě až na špičky prstů u nohou. Naklonil se a hrubě se mnou trhnul. Jeho tvář byla jen centimetry od mojí, pohltil celý svět.
Mohl bych si vzít tvojí esenci. Vysát tě, dokud se ti nezastaví srdce. Mě to nic nedá, ale představ si tu pomalou, nekonečnou bolest. Řekni mi kde je.
Nebyla jsem statečná, ale nehodlala jsem mu Daemona předhodit. Kdyby ho Baruck porazil, jako další by šel po Dee. Nikdy bych s tím nemohla žít. Nebyla jsem tak slabá osoba. Tady jsem nebyla přítěž.
Nic jsem neřekla.
Odáhnul se a vrazil mi ruku do břicha. Cejtila jsem jí - jeho stinnou ruku uvnitř sebe, mrazila každou mojí buňku. V bolestném spěchu ze mě vyšel veškerý vzduch. A najednou jsem nemohla dejchat.
Pokračoval, dál mi odebíral vzduch a moje plíce byly v agónii. Pak mi projela do všech končetin ostrá bolest a pálení v krku a plicích se rychle zvrhlo v běsnící žár. Každá buňka v těle protestovala, křičela a žadonila o pomoc. Moje srdce tlouklo nepravidelně. Nebyl to drahocenej kyslík, co mi kradl, ale byla to přímo životní energie. Rychle jsem ztrácela sílu a panika, která mě pohlcovala, moc nepomáhala. Ruce jsem necítila a ta zdravá mi jen tak visela podél těla.
Pak se všechno zpomalilo a bolest trochu otupěla. Matně jsem cítila, že mi pustil krk, ale stejně jsem se nemohla pohnout. Přidržoval si mně svýma schopnostma a pořád se ze mě sytil. Něco řekl, ale já už jsem nebyla schopná rozeznat slova. Byla jsem tak unavená, tak ztěžklá a jen planoucí bolest v břiše mi nedovolovala omdlít. Oči se mi samovolně zavřely a ucítila jsem, že se znovu zhluboka nadechnul a ve mně se zase rozhořela bolest. Něco uvnitř mě prasklo. Jako přetažená guma. Roztrhlo se to.
Za mýma zavřenýma víčkama explodoval záblesk jasnýho bleděmodrýho světla a na okamžik jsem byla oslepená. Do uší se mi prodral hřmící zvuk. Přišla si pro mě smrt.
Smrt zněla bolestně, ošklivě a zoufale. Nikoliv pokojně. Napadlo mě, že to není fér. Po tom všem co se stalo, nemohla mě smrt uvítat teplou náručí a vizí mýho táty, jak na mě čeká?
Bez varování do nás narazila postava a já padala ve spirálách k zemi. S vypětím všech sil jsem pootevřela oči. Daemon se přede mnou hrbil jako zvíře.
Zuřivě vrčel a když se narovnal, stál nade mnou jako anděl pomsty obklopený světlem.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
