kapitola 28
28. 4. 2014
V hlavě se mi odrážel Baruckův posedlý smích. "Přišel jsi chcípnout s ní? Perfektní. Nebude to moc složitý, protože mám za to, že jsem jí už trochu rozbil."
Daemon kopíroval Baruckovy divoký výpady a vzal na sebe svojí pravou podobu. Tu podobu, ve který může umřít.
"Docela mi chutnala. Bylo to něco jinýho," provokoval. "Ne jako Luxen, ale nakonec to i tak stálo za to."
Daemon se vrhnul na Barucka. Jediným výbojem světla z natažený ruky ho odhodil o několik metrů dál. "Já tě zabiju!"
Baruck se otočil na záda a skoro se dusil smíchy. "Myslíš si, že na mě máš Luxane? Pozřel jsem už silnější jedince, než jsi ty."
V Daemonově zlostném vytí se utopilo cokoliv dalšího, co Baruck mohl říct a poslal na něj další výboj světla. Cítila jsem, jak se chvěje zem, ale i přitom jsem se dokázala vytáhnout na lokty. Každej pohyb, nehledě na to, jak malej, mi způsoboval ostrý bodání v celym těle. Cítila jsem svůj tlukot srdce, jeho námahu.
Uvnitř Arumovy temnoty tančily záblesky světla. Aniž by se dotkli, vyměňovali si navzájem výpady energie. Na koncích Daemonových rukou se tvořily jasný oranžový koule ohně. Vystřelovaly kolem Barucka, ale stačily vyhořet dřív, než narazily do stromů. Svět změnil barvu do jantarový a zlatý. Cítila jsem žár těch výbuchů. Vzduchem lítaly jiskry, ale vyhasly dřív, než dopadly na zem. Každý výpad pohnul zemí a srazil mě zpátky dolů, tváří do vlhký lechtavý trávy. Znovu jsem se zkoušela vytáhnout na ruce a spatřila šmouhu světla, která se pohybovala nad polem. Vypadala skoro jako padající hvězda, jenže tahle se řítila závratnou rychlostí k zemi. Ta šmouha proletěla mezi Daemonem a Baruckem a zasyčela, když mě míjela. Pak mně vzaly za ramena teplé ruce a přizvedly mně ze země. "Katy, mluv na mě," prosila Dee. "Řekni něco, prosím!"
Když jsem se pokusila promluvit, nic se nestalo. Nevyšla ze mě žádná slova.
"Ježiš marja." Dee brečela, po její krásný tváři jí tekly slzy a dopadaly na můj téměř nehybný hrudník. Vzala mě do náruče a zakřičela na svoje dvojče.
Daemon se odvrátil od bitvy ve stejnou chvíli jako Baruck. V tu ránu k nám letěla střela temnoty a odhodila Dee na záda. Zakřičela bolestí a převrátila se na kolena. Pohlédla vzhůru a její oči žhnuly intenzivní bílou.
Vyšvihla se do dřepu a její lidská forma se změnila na praskající světlo.
Daemon tvrdě zaútočil a zem se zase otřásla. Baruck se jeho útoku vyhnul a šel po Dee. Zuřivě zařvala a spěchala mu naproti. Znovu jí dostal. Na vteřinu ji pohltila temnota a pak se už jen sesunula k zemi a trhala sebou.
Daemon vystartoval po Baruckovi a srazil ho na zem takovou silou, že to postihlo široké okolí. Větve na stromech se třásly a na zem padalo jako strašidelnej déšť suchý listí. Vzduch sršel energií. Cítila jsem to až v kostech. Se zaúpěním jsem se vypotácela na nohy a opatrně se nadechla. Takhle nemůžu umřít. Moji přátelé takhle nemůžou umřít.
Dee byla zase na nohou a problikávala z jedné formy do druhé. Z nosu se jí řinula krev. Zavrtěla hlavou a klopýtala dopředu. Viděla jsem velice jasně, co se stane dál. Události jakoby se zpomalily. Spěchala jsem kupředu, Daemon se přes rameno ohlédl po svojí sestře. Baruck zvrátil ruku za sebe a připravoval si další temnou střelu. Hlavou mi bleskla vzpomínka na strom, který se při zásahu rozpůlil.
Spěchala jsem kupředu a srazila světlo, které bylo Dee. V té samé chvíli Baruck vypálil energii. Obklopila mě temnota a zaslechla jsem výkřik - pronikavý výkřik, který nebyl můj. A pak jsem letěla - opravdu letěla. Obloha se točila, hvězdy a temnota, pořád dokola. Celý svět se jen mihotal.
Dopadla jsem tvrdě na zem a už jsem věděla, že bylo příliš pozdě. Vedle mě dopadlo tělo. Končetina, útlá ruka dopadla přeze mě. Dee. Nebyla jsem dost rychlá. Její paže byla teplá a tak nějak... prosvítala. Ozářilo mě její světlo. Jako tisíce oboustranných žiletek mnou projel žal. Nehýbala se, ale její hrudník se stále pomalu a povrchně nadzvedával.
Daemon se v rozrušení otočil, což byla zásadní chyba. Budeš jeho smrt, řekla mi tenkrát Ash.
Baruck znovu napřáhnul ruku a jeho střela zasáhla Daemona do zad. Vylétnul do vzduchu a ve spirálách dopadnul kousek od nás. Problikával mezi lidskou a svojí pravou formou.
Baruck se zasmál a proměnil se ve stín. Specialita - Tři v jednom.
V očích mě pálily slzy, hlavu jsem měla zabořenou do trávy. Daemon se pokusil vstát, ale sesunul se zpátky na záda a tvář měl skřivenou bolestí.
Je po všem. Všichni zemřete. Předpověděl Baruck
Daemon ke mně otočil hlavu. Naše pohledy se střetly. V tom jednom pohledu bylo tolik lítosti. Jeho tvář se začala vytrácet, rozmazala se, měnila se. Nedokázal udržet svojí lidskou podobu. O vteřinu později byl ve svojí přirozený formě - ve tvaru člověka obklopenýho tím nejkrásnějším intenzivním světlem. Jedna paže se ke mně natáhla a objevili se prsty. Se zlomeným srdcem jsem se ho dotkla a moje prsty zmizeli v jeho světle. Mojí dlaň obklopilo teplo a Daemon mi stisknul ruku. Jakoby mě chtěl ujistit, že to bude všechno v pořádku. Z hrdla mi vyskočilo zavzlykání.
Daemonovo světlo poblikávalo, ale pokračovalo ve šplhání po mojí ruce, balilo mě do příjemného tepla. Jako ten den po prvním Arumově útoku, když mně to teplo probralo, se začlo moje tělo dávat dohromady.
Daemon používal poslední zbytky sil k tomu, aby mě zachránil.
"Ne!" Vykřikla jsem, ale nevyšlo ze mě nic víc, než chraplavý šepot. Zkoušela jsem stáhnut svojí ruku, ale Daemon mě odmítal pustit. Nemohl vědět to, co jsem věděla já... byla jsem zraněná natolik, že mě nešlo zachránit. Měl použít zbytek sil aby zachránil sebe. Nebo Dee.
Naléhavě jsem na něj hleděla, ale stisknul mně ještě pevněji.
Tohle nebylo fér. Nebylo to správný. Tohle si nezasloužili. Já si to nezasloužila. Prohlubovala se ve mně bolest a nenávist. Umřu, moji přítelé umřou, moje máma bude zdrcená a Daemon... Nedokázala jsem pochopit smysl toho všeho. Arumská nenasitnost po moci? Stály všechny ty životy za to? Veškerá ta nespravedlnost se mnou trhla a tělem mi proběhl nával vnitřní energie.
Takhle neumřu. Ani Deamon a Dee. Ne na nějakym poli, v zapadákově, uprostřed buranský Západní Virginie. Použila jsem sílu, kterou mi Daemon dal a posadila se. Vzala jsem Dee za rozehřátou ruku a tou druhou stále držela Daemona. Chtěla jsem jim pomoct vstát, pomoct bojovat. Baruck se přesunul k Daemonovi. Jasně, že se první pustí do něj - do nejsilnějšího. Já sem pro něj v tuhle chvíli byla jenom něco jako obtížná moucha. Jak se o Daemona otřel Baruckův stín, jeho ruka sebou cukla a jeho světlo zahořelo. A pak se stalo něco ... něco neočekávanýho. Projela jím vlna světla tak jasnýho, že jsem musela mhouřit oči. Světlo ve vzduchu vytvořilo oblouk, který sršel a praskal energií. Oblouk našel svojí druhou polovinu, rozeznal světelnou formu vedle mě. Přestože byla Dee v bezvědomí, s jejím světlem se dělo to samé. Její světlo zaplálo a spojilo se s obloukem.
Baruckův stín se zastavil.
Světelný oblouk nahoře zapulsoval a vystřelil dolů, doprostřed mojí hrudi. Ten náraz mi připadal, jako kdyby mě zatlačil hluboko do země, ale místo toho... jsem se vznášela nad zemí a moje vlasy se vlnily kolem mě. Mezi nám třemi narůstala sršící energie. Koutkem oka jsem zahlédla, že se oba dva vrátili do svojí lidský podoby. Dee slabě sténala na zemi a Daemon se drápal na kolena. Ale já... já se vznášela. Přinejmenším mi to tak připadalo. Nesoustředila jsem se na to. Nesoustředila jsem se ani na Daemona a na to, co dělal. Teď to bylo jen o mě a Baruckovi.
Chtěla jsem, aby se ztratil, aby zmizel. Chtěla jsem aby jeho samotná přítomnost navždy zmizela ze zemskýho povrchu. Přála jsem si to víc, než cokoliv, po čem jsem kdy toužila. Každá buňka mýho těla se soustředila jen na něj. Vytáhla jsem ze sebe úplně všechno: Každou obavu, každou slzu, kterou jsem prolila kvůli tátovi, každej okamžik ve svým životě, kdy jsem jen přihlížela.
Energie v mém nitru se napružila.
S divokým válečným výkřikem jsem ji vypustila. Zábrana praskla, zpětnej ráz se děl mimo moje tělo.
Oblohu nad námi vyplnily bílé blesky. Cítila jsem, jak mně energie opouští, když se prohnala kolem nás, slyšela jsem vrzání stromů. Pod její nezměrnou silou se ohýbaly i statný duby. Záblesk světla následoval svůj cíl, prohnal se kolem Dee i Daemona a třísknul Baruckovi do hrudi.
Jeho stinná forma sebou trhla. Ozval se silný zvuk prásknutí, světlo explodovalo a kompletně zahalilo jeho stín.
Daemon klopýtnul dozadu a rukama si chránil obličej před explozí. Světlo zahořelo, pak rychle pohaslo a bez jedinnýho slova - Baruck nebyl. Daemon pomalul svěsil ruku a tupě zíral na prázdný místo. Otočil se ke mně. Jeho hlas byl stěží šepot. "Kat?"
Dřív, než jsem si to stihla uvědomit, jsem dopadla na záda. Temný nebe nade mnou se začalo rozmazávat. Nevěděla jsem, co se stalo, nebo co jsem udělala, ale cítila jsem, že ta energie ze mě unikla jseště spolu s něčím dalším, něčím velmi důležitým. Už jsem necítila nic a jen jsem unaveně vydechla. Vydalo to ve mně podivnej rachtavej zvuk, kterej by mě měl dozajista znepokojovat, ale mě to bylo jedno. Znovu mě začala obklopovat temnota, ale byla jiná než ta Arumova. Tahle byla jemnější, otupující.
Daemon dopadl vedle mě na kolena a vytáhl si mě do svých silných rukou. "Kat, řekni něco urážlivýho. No tak."
Z povzdáli jsem zaslechla Dee, jak šustí v trávě a zvedá se na nohy. Její hlas vyplňovala panika. Daemon, aniž by se ohlédl, jemně pohyboval prsty po mojí tváři a řekl. "Dee, jdi zpátky do domu - hned. Sežeň Adama. Bude někde poblíž."
Dee se objímala rukama a celá byla nahnutá na stranu, což naznačovalo, že bude mít zlomený žebro - možná dvě. "Nechci odejít. Ona krvácí! Musíme jí dostat do nemocnice."
Já krvácela? Huh. To jsem netušila. Cítila jsem vlhko na obličeji: pod rty, pod nosem a taky podivnou vlhkost kolem očí, ale nebolelo to. Brečela jsem? Byla to krev? Cítila jsem jen Deamona, ale všechno se zdálo tak daleko.
"Jdi zpátky domu - HNED!" Zařval Daemon. Chytil mně pevněji, ale hlas se mu zjemnil. "Prosím. Běž. Je v pohodě. Ona... jen potřebuje chviličku."
Zatracenej lhář. Nebyla jsem v pohodě.
Daemon se k ní otočil zády a z obličeje mi odhrnul prameny zacuchanejch vlasů. Teprve když odešla, tak na mě něžně promluvil. "Kat, ty neumřeš. Nehejbej se a nic nedělej. Prostě se uvolni a věř mi. Nezkoušej bojovat s tím, co se teď bude dít." Sledovala jsem Daemona, jak sklonil hlavu. Opřel si čelo o to moje. Jeho podoba vybledla a změnil se do svojí přirozený formy. Musela jsem před tím světlem zavřít oči. Ten žár byl téměř nesnesitelnej. Byla jsem mu příliž blízko.
Vydrž. Nevzdávej se. Dostal se ke mně jeho hlas. Prostě vydrž.
Cítila jsem, jak se propadám. Moje hlava spočívala v jeho dlaních. Daemon dlouze a plynule vydechl do mých rtů. Vycházelo z něj do mě příjemné teplo, pomalu se mi pohybovalo hrdlem dolů do plic. Naplňovalo mě tak nádherným horkem, až jsem si uvědomila, že neexistuje lepší způsob, jak se od všeho oprostit, než tohle. Začala jsem se zvedat jako balón, který je plněn horkým vzduchem. Plíce se mi naplnily jeho žárem, rozléval se mi do žil a začaly mně brnět prsty. Tlak v hlavě polevil. Splývala jsem v opojném pocitu, který mě zaplavil. Moje smysly zase začaly vnímat věci kolem a konečně jsem vyplula z toho otupenýho a rozmazanýho světa. Pokračoval, dokud jsem nebyla schopná se pohnout v jeho náruči. Vzpamatovala jsem se, přitáhla se k jeho rukám a následovala ho z temný propasti. Slepě jsem se po něm natáhla. Moje rty se otřely o jeho a můj svět explodoval z náhlého návalu pocitů. Měnily se, dokud jsem je nedokázala pochopit a udělit alespoň některým z nich smysl. A nebyly moje, ne všechny.
Co to dělám? Co když přijdou na to, co jsem udělal... ale já jí nemůžu ztratit. Nedokážu to.
Zalapala jsem po dechu, uzemněná vědomím, že slyším jeho myšlenky. Mluvil ke mně - ne jako předtím, když byl ve svojí pravý formě. Tohle bylo něco jinýho, jako kdyby jeho myšlenky a pocity tančily mezi těmi mými. Pocítila jsem jeho strach a s ním ještě něco jinýho. Něco mnohem silnějšího než strach.
Prosím. Prosím. Nemůžu tě ztratit. Prosím, otevři oči. Prosím, neopouštěj mě.
Jsem tady. Otevřela jsem oči. Jsem tady.
Daemon ucuknul, jeho světlo pomalu bledlo, vyklouzlo ze mě, přejelo mi po kůži a vrátilo se do něj.
"Kat," zašeptal a já se zachvěla. Zaklonil se, pořád jsem byla v jeho náruči, opřená o jeho hrudník. Slyšela jsem divoce tlouct jeho srdce, bilo ve stejném rytmu jako to moje, perfektně sladěné.
Všechno kolem se zdálo být ... jasnější. "Daemone, co jsi to udělal?"
"Potřebuješ odpočívat." Hlas měl zastřený.
"Ještě nejsi ve stoprocentní kondici. Zabere to pár minut. Myslím. Nikdy dřív jsem neléčil nic na tomhle levelu."
"Ale jo, u knihovny," zamumlala jsem "A u auta..."
Sehnul ke mně hlavu. "To byla jen výpomoc s odřeninou a modřinama. To nebylo nic jako tohle."
Když jsem zvedla tu zlomenou ruku, tak ani nebolela. Otočila jsem k němu hlavu a moje tvář se otřela o tu jeho. Nevěřícně jsem koukala na stromy, které byly kolem nás zohýbané do perfektního kruhu. Pohled mi spadnul k zemi, na místo, kde předtím stál Baruck. Vypálený místo v trávě bylo to jediný, co po něm zbylo.
"Jak jsem to udělala?" zašeptala jsem. "Nerozumím tomu."
Zabořil mi hlavu do krku a zhluboka se nadechl. "Musel jsem něco udělat, když jsem tě léčil. Nevím co. Nedává to smysl, ale něco se stalo, když se naše energie propojily. Nemělo tě to nijak postihnout. Jsi člověk." Začala jsem o tom pochybovat.
"Jak se cejtíš?" zeptal se.
"Dobrý, ospale. Ty?"
"Stejně."
Tiše jsem sledovala, jak jeho zvlášntí oči sledujou vlastní palec, kterým mi jezdil po tváři, po mém spodním rtu.
"Myslím si, že prozatím by jsme si tu záležitost s léčením a to, co jsi tu udělala, měli nechat pro sebe. Oká?"
Přikývla jsem, a pak zase ztuhla, protože mi jeho prsty stále jezdily po obličeji. Odstraňoval ze mě šmouhy, které na mě zanechala dnešní bitva.
Přes čelo se mu převalalil pramen černých vlasů a na obličeji se mu objevil úsměv, který se odrazil i v jeho úchvatně zelených, hlubokých očích.
Roztáhl mi prsty po tváři a sklonil ke mně hlavu. Když se jeho rty otřely o ty moje, nemohla jsem si pomoct a pořád myslela na to, co jsem zaslechla. V jeho polibku se odrážela nekonečná něžnost. Zasáhlo mně to plnou silou a srdce se mi rozbušilo na plný obrátky. Když mi zaklonil hlavu a prozkoumával moje rty, jako by to bylo poprvé, co jsme se políbili - bylo to nevinný a zároveň intimní, duši spalující. A možná že ano - první opravdovej polibek.
Když se odtáhnul, nejistě se zasmál. "Bál jsem se, že ti tím léčením ublížím."
"Neublížil." Zkoumala jsem každej centimetr jeho unavený tváře. "Neublížil si sobě?"
Uchechtnul se. "Skoro."
Nadechla jsem se, trochu se mi motala hlava. "Co teď?"
Na rtech se mu pomalu objevil unavenej úsměv. "Půjdeme domů."
*************************************************************************************************
To, že jsem z domova nemohla aktualizovat svůj blog, mně doslova bolelo a do mejch narozenin pořád ještě zbejvalo několik týdnů. Dee by mně určitě nechala použít její počítač, ale nechtěla jsem jí zneužívat. Podrážděně jsem z Deeiny ledničky popadla plechovku s pitím a vrátila se zpátky do obýváku.
Mimíci toho teda fakt dokážou spořádat hodně.
"Dáš si ještě pizzu?" Nabízela mi Dee a přitom se na ten poslední kousek koukala s takovou touhou, že jsem si začínala myslet, že by měla svůj vztah s Adamem asi krapet přehodnotit. Zavrtěla jsem hlavou. Dee už toho snědla tolik, že by se tím najedla hladovějící vesnice a upřímně, vlastně jsem neměla vůbec hlad.
To, jak na mně Dee s Adamem pořád zírali už začínalo bejt únavný a značně nepříjemný. Dee nevěděla, že jsem si toho všimla a Adam si dal momentálně pauzu v kladení otázek na téma, co se vlastně stalo tý noci s Baruckem.
Všichni si mysleli, že Barucka zabil Daemon a že já jsem nebyla zraněná tak vážně, jak si Dee myslela.
Daemonovi se nějak podařilo jí přesvědčit, že jsem byla jen omráčená.
Mrkla jsem jejich směrem.
Ale byla jsem to já - to já někoho zabila. Znovu.
Překvapivě, mně ta myšlenka nenaplnila takovým množstvím hrůzy a nevolnosti, jako když to bylo čerstvý. Za posledních pár dní, jsem dospěla k jistýmu porozumění - pochopení svýho jednání. Sice jsem se s tím nějakým chatrným způsobem dokázala smířit - nějak to strávit, ale nikdy na to nezapomenu.
Bylo to buď on nebo já a mí přátelé.
Ten mimozemskej psychopat prostě musel jít.
Už na mně zase oba zírali. Nádhera.
Dee si sedla vedle mně na sedačku a ucucla si z plechovky s pitím.
Přesvědčená nebo ne, Dee věděla, že se to ráno mezi mnou a Daemonem přihodilo něco divnýho ... a byla to pravda.
Šťouchla do mně kolenem a upoutala tak mojí pozornost. "Cítíš se dobře?"
Pokud bych pokaždý, když se mně na to zeptala, dostala dolar, už bych si ten noťas dávno mohla koupit sama. Ne že bych si neuvědomovala, že mám kliku, že jsem vůbec naživu. Měla bych trpět posttraumatickym šokem, ale já se fakt cítila dobře. Upřímně, po fyzický stránce mi nikdy nebylo líp. Cítila jsem se schopná uběhnout maraton nebo třeba šplhat po horách, ale nechtěla jsem se pídit po důvodech, proč tomu tak bylo. Už dost věcí mně celkem úspěšně dokázalo poděsit.
Někdo si odkašlal a vytrhl mně tak z přemýšlení. Podívala jsem se nahoru a spatřila Dee s Adamem, jak na mně s očekáváním koukají. Jenže jsem si nemohla vzpomenout na otázku. "Co?"
Dee se usmála až moc zářivě. "Zajímalo nás, jak to všechno zvládáš? Jestli třeba nemáš strach, že jsou v okolí další Arumové."
"Hm, ty myslíš, že jsou?" Zeptala jsem se okamžitě.
"Ne," ujistil mně Adam. Od tý bitky s Baruckem se mnou začal mluvit a to byla příjemná změna. Ash a Andrew, to bylo něco jinýho.
"Myslíme, že ne."
Znepokojeně jsem se zavrtěla, kůže mně svrběla. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho tu ještě vydržim sedět, když na mně koukaj, jak na nezdařenej experiment.
"Myslela jsem, žes řikala, že se Daemon vrátí brzy."
Adam se usadil do křesla a Deein pohled se přesunul od něj na mně. "Daemon by se měl vrátil každou chvíli."
Od toho rána, jsem ho neviděla. Několikrát jsem se Dee ptala, kde byl, ale nikdy mi na to neodpověděla. Nakonec jsem jí s tím přestala otravovat.
Ti dva se začali bavit spolu, dělali si plány na prázdniny o Dívkuvzdání, který budou za pár týdnů. Přestala jsem je vnímat, stejně jako jsem to dělala poslední tři dny. Bylo to divný. Nemohla jsem se vůbec soustředit. Připadala jsem si, jako kdybych postrádala nějakou část sebe samotný.
Přes kůži se mi přehnala jako vánek vlna tepla. Objevilo se to z ničeho nic. Vzhlédla jsem, jestli si toho všimli i ti dva, ale oni si pořád povídali. Když ten zvláštní pocit začal narůstat, nervózně jsem si poposedla.
Pak se přední dveře domu otevřely a mně v krku zaskočil dech.
V tu chvíli vešel do místnosti Daemon. Vlasy měl rozcuchaný a pod očima měl šedý kruhy.
Aniž by řekl jediný slovo, dopadl na sedačku. Pohled mu sice stínily hustý řasy, ale i tak jsem cítila, že kouká na mně.
"Kde si byl?" Zeptala jsem se, ale i mně samotný zněl můj hlas příliš ostře.
V tu chvíli se na mně upřely i další dva páry nádherných zvláštních očí a rozhostilo se ticho. Cítila jsem, že mi červenají tváře a opřela se do sedačky. Jo, to byl fakt dobrej způsob, jak k sobě připoutat veškerou pozornost.
"No ahoj zlato, byl jsem venku chlastat a honil se za děvkama. Je mi jasný, že mam krapet zpřeházený priority."
Na jeho sarkastickou odpověď, jsem zvládla jen zatnout čelist a zamumlat "Kreténe."
Dee zaúpěla. "Daemone, nechovej se jako vůl."
"Ano, mami. Byl jsem s další skupinou, prohledávali jsme celej zatracenej stát, abysme se ujistili, že tu neni žádnej další Arum, o kterým jsme nevěděli," řekl Daemon.
Jeho hluboký hlas sice uklidňoval tajemnou bolest, která mně spalovala, ale stejně sem měla sto chutí vlepit mu pohlavek.
Adam se k němu otočil. "Žádní tu nejsou, že ne? Protože jsme zrovna říkali Katy, že se nemá čeho bát."
Daemon ke mně zaletěl pohledem. "Neviděli jsme ani jednoho."
Dee zavýskala a začala tleskat. Otočila se ke mně, tentokrát s upřímným úsměvem ve tváři. "Vidíš, není se čeho bát. Je po všem."
Vrátila jsem jí úsměv. "To je úleva."
Slyšela jsem Adama, jak mluví s Daemonem o jeho výletě, ale bylo těžký tomu věnovat pozornost. Zavřela jsem oči. Každá buňka mýho těla si uvědomovala jeho přítomnost, jako tenkrát u nás v obýváku, ale zároveň trochu jinak.
"Katy? Jseš vůbec duchem přítomná?"
"Myslim, že jsem." Přinutila jsem se udělat Dee radost a usmála se.
"Doufám, že z vás nezešílela." Podotkl Daemon s povzdechem. "Že jste jí nebombardovali dalšíma tisíce otázkama?"
"Nikdy!" Vykřikla Dee a pak se začala smát. "Dobře, možná že jo."
"To jsem si myslel," zamumlal Daemon a protahoval si svoje dlohý nohy.
Nemohla jsem si pomoct a otočila jsem se k němu. Naše pohledy se setkaly. Vzduch mezi námi se zdál teplejší a žhnul elektřinou. Naposledy, když jsem ho viděla, jsme se líbali. A já neměla ponětí, jak na tom teď jsme.
Dee se zavrtěla a odkašlala si. "Mám pořád hlad Adame."
Adam se začal smát. "Jseš horší jak já."
"Pravda." Dee vyskočila na nohy. "Zajdem do Smoky Hole. Myslím, že dneska maj domácí sekanou." Obešla mně, sklonila se a dala Daemonovi pusu na tvář. "Jsem ráda, že si zpátky. Chyběl si mi."
Daemon se na sestru usmál. "Tys mi taky chyběla."
Když se za Dee a Adamem zavřely dveře, vydechla jsem vzduch, kterej jsem zadržovala. "Je fakt všechno v pohodě?" Zeptala jsem se.
"Více méně." Natáhl ke mně ruku a prsty mně pohladil po tváři, pak se zostra nadechnul. "Sakra."
"Co?"
Posunul se ke mně blíž a nohu si přitiskl k té mojí. "Něco pro tebe mám."
No, čekala jsem něco jinýho. "Vybouhne mi to do obličeje?"
Zachechtal se a sáhl do přední kapsy džínů. Vytáhl malý kožený pytlík a podal mi ho. Zvědavě jsem zatáhla za úzkou šňůrku a opatrně si vysypala jeho obsah do dlaně. Vzhlédla jsem k němu a když se usmál, poskočilo mi z toho srdce. Byl to kousek obsidianu, asi deset centimetrů dlouhý, broušený a vytvarovaný do přívěsku. Byl krásně leskle černý a zdálo se mi, že mi v dlani bzučí. Byl chladný na dotek. Stříbrný řetízek, na kterým byl zavěšený byl droboučký, obtáčel se kolem vrchní částli přívěsku. Druhý konec byl vybroušen do hrotu.
"Věř tomu, nebo ne," řekl Daemon, "i něco takhle malýho může Aruma skutečně propíchnout a zabít. Když se rozžhavý, poznáš tak, že je poblíž Arum, i kdybys žádnýho neviděla." Opatrně vzal řetízek do rukou a držel ho za zapínání. "Trvalo mi věčnost, než jsem našel tenhle kousek. Nechci, abys to sundavala, jo? Nebo alespoň ... ne, pokud to nebude nutný." Byla jsem šokovaná, odhrnula jsem si vlasy a otočila se, aby mi mohl ten řetízek zapnout kolem krku. Když zapínání cvaklo, otočila jsem se zpátky k němu. "Děkuju. Myslím to vážně, děkuju za všechno."
"O nic nejde. Ptal se tě někdo na stopu?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Myslím, že počítali s tím, že bude takhle výrazná, vzhledem ke všemu, co se stalo."
Daemon přikývl. "Sakra, zrovna teď záříš jak kometa. Musí to vyblednout nebo budem zase zpátky na začátku."
Začínalo se to ve mně vařit. A ne v tom dobrým slova smyslu. "A co přesně znamená na začátku?"
"Dyť víš, my dva ... skejslí spolu, než ta zatracená stopa zmizí." Podíval se pryč.
Skejslí spolu? Prsty se mi zaťaly do sedačky. "Po tom všem, co jsem udělala, to pořád bereš tak, že spolu skejsnem?"
Daemon pokrčil rameny.
"Víš co? Polib si prdel, hochu. Díky mně Baruck nenašel tvojí sestru. Díky tomu, co jsem udělala, jsem skoro umřela. Tys mě uzdravil. A proto mam zase tu stopu. Ale nic z toho neni moje chyba."
"A je to snad moje chyba? To jsem tě měl nechat umřít?" Jeho oči žhnuly jako smaragdový bazény. "To by si chtěla?"
"To je fakt pitomá otázka! Nelituju toho, že si mně uzdravil, ale už nehodlám poslouchat ty tvoje přiblblý kecy."
"Zdálo se mi, že si až moc protestovala při tý záležitosti, jestli mně máš ráda." Rty mu zkroutil jízlivý úšklebek. "Znělo to jako by si hlavně chtěla přesvědčit sama sebe."
Zhluboka jsem se nadechla a pak pomalu vydechla. Přestože jsem to vůbec říct nechtěla, protože část mně ho chtěla, udělala jsem to. "Myslím, že nejlepší by bylo, kdyby ses ode mně držel dál."
"To nemůžu."
"Dohlížet na mně může jakejkoliv jinej Luxen," protestovala jsem. "Nemusíš to bejt zrovna ty."
Podíval se mi do očí. "Ty jseš ale moje zodpovědnost."
"Nejsem pro tebe vůbec nic."
"Rozhodně pro mně něco jsi."
Svrběly mně ruce, protože se chtěly setkat s jeho tváří - facákově setkat. "Fakt tě hodně, hodně moc nemám ráda."
"To není pravda."
"Tak dost. Potřebujeme mně tý stopy zbavit. A to hned."
Přes rty se mu přehnal ten jeho pokřivenej úsměv. "Možná bysme mohli zkusit další líbačku. Uvidíme, co to udělá s touhle stopou. Minule to celkem fungovalo."
Mýmu tělu se ta představa líbila. Mně ale ne. "Jo, tak to se znova nestane."
"Byl to jenom návrh."
"Takovej. Kterej. Se. Znovu. Nestane," zdůraznila jsem každý slovo. "Nikdy."
"Nedělej, že ses nebavila stejně dobře -"
Praštila jsem ho. Pořádně. Jenom se mi smál a já ho chtěla odstrčit pryč, ale ... počkat. Přitiskla jsem mu ruku na hrudník a zírala na něj.
Daemon pozvedl obočí. "Chceš mně snad rozehřát? Líbí se mi, kam to směřuje."
Měl - hezkej hrudník i všechno ostatní - ale o to právě teď nešlo. Jeho srdce pulsovalo proti mojí dlani v pravidelnym rytmu, který bylo trochu zrychlený. Buch, buch. Buch, buch.
Přiložila jsem si druhou ruku na svůj vlastní hrudník. Buch, buch. Buch, buch.
Začínala jsem cítit závrať. "Naše srdce ... bijou stejně."
Obě naše srdce najednou měli závodní tempo, kompletně synchronizované. "Pane Bože, jak je tohle možný?"
Daemonovi se začala vytrácet barva z obličeje. "A sakra."
Zvedla jsem pohled a naše oči se setkaly. Vzduch kolem nás vypadal, jakoby jiskřil, byl naplněn napětím. A sakra, to souhlasí.
Vzal mě za ruku a stisknul ji. "Neni to tak špatný. Chci říct - nějak jsem tě změnil a celá tahle záležitost se srdcem potvrzuje, že máme bejt nějak propojeni." Usmál se. "Mohlo bejt hůř."
"Co přesně mohlo bejt horší?" Zeptala jsem se ohromeně.
Z části jsem si nebyla jistá, že jsem slyšela dobře. "Tak moment. Ty si myslíš, že by jsme měli bejt spolu jenom proto, že nás spojilo nějaký mimozemský cosi? A přitom si před dvouma minutama nadával, že zase skejsnem spolu?"
"Noo, já jsem nenadával. Jen jsem podotknul, že spolu zase skejsnem. To je něco jinýho... navíc tě přitahuju."
Moje oči se zúžily. "K tý poslední hlášce se za moment vrátim, ale ty teď chceš bejt se mnou protože... tě k tomu něco nutí?"
"Neřekl bych přímo, že mně něco nutí, ale.... ale proto, že se mi líbíš."
Zírala jsem na něj. Bylo příliš snadné vybavit si, co jsem zaslechla když mě léčil. Z části jsem si myslela, že jeho city jsou snad opravdový, ale možná to byl jen vedlejší produkt toho, co mi ksakru udělal, ať už to bylo cokoli. Což dávalo smysl, vzhledem k tomu co právě říkal.
Daemon se zamračil. "Ale ne, tenhle pohled znám. Na co myslíš?"
"No, že tohle je to nejsměšnější vyjádření přitažlivosti všech dob," řekla jsem a postavila se. "Tohle je tak ubohý Daemone. Chceš bejt se mnou jenom kvůli těm šílenostem který se staly?" Postavil se a protočil oči. "Máme se rádi. Rozhodně. Je hloupý to neustále popírat."
"Ahá, tohle říká týpek, co mě nechal polonahou na sedačce?" Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, nemáme se rádi."
"Oká, za to bych se měl patrně omluvit. Promiň mi to."
Daemon postoupil o krok dopředu. "Přitahovali jsme se vzájemně ještě před tím, než jsem tě poprvé léčil. To nemůžeš popřít, protože ty.... ty si mě přitahovala vždycky." Ustoupila jsem o krok zpátky. "To, že tě přitahuju je naprosto ubohej důvod k tomu, bejt spolu. Stejně tak, jako že jsme k tomu něčim nucený."
"Ale vždyť víš, že je za tím víc než to." Odmlčel se. "Od začátku jsem věděl, že s tebou budou trable, od chvíle, co jsi mi zaklepala na dveře."
Suše jsem se zasmála. "Ten pocit je vzájemnej, ale to neomlouvá tu tvojí rozdvojenost."
"Noo, tak nějak jsem doufal, že jo, ale očividně ne." Hodil po mě úsměvem. "Kat, já vim, že tě přitahuju. Vim že se ti líbí --"
"To, že mně přitahuješ, ale nestačí," řekla jsem.
"Vycházíme spolu."
Mdle jsem se na něj koukla.
Jeho rty se rozestoupily a opět na mě blýsknul zuby. "Někdy spolu vycházíme."
"Nemáme nic společnýho," protestovala jsem.
"Máme společnýho víc, než si uvědomuješ."
"Dej mi pokoj."
Daemon zachytil pramen mých vlasů a točil si s nimi na prstě. "Ty víš, že to chceš."
Vzpomínka na sladký polibek v poli se vrátila. Frustrovaně jsem mu odtrhla svoje vlasy a soustředila se. "Nevíš, co chci. Nemáš ponětí. Chci bejt s klukem, kterej chce bejt se mnou, protože skutečně chce. Ne protože je nucenej nějakym zvrácenym pocitem odpovědnosti."
"Kat-"
"NE!" Přerušila jsem ho a sbalila ruce do pěstí. No tak Kočindo, nebuď pouhej divák. Už jsem nehodlala bejt pouhej divák, což znamenalo přestat rejt do Daemona. Zvlášť když jeho důvody pro 'bejt se mnou' byly tak ubohý, že dosáhly top 10. "Ne. Sorry. Měsíce si strávil tim, že jsi se ke mně choval jako hajzl. Nemůžeš se z ničeho nic rozhodnout, že mě máš rád a že já na to všechno mám zapomenout. Chci někoho, komu na mě bude záležet - jako tátovi na mámě. A ty to nejseš."
"Jak to můžeš vědět?" Jeho oči se zaleskly a proměnily se v klenoty.
Zavrtěla jsem hlavou a otočila se ke dveřím. Daemon se před nimi zjevil a blokoval je. "Bože, nesnášim, když tohle děláš!"
Nesmál se, ani se neusmíval, jak to obvykle dělal. Oči měl doširoka otevřené a jasné, pohlcující. "Nemůžeš pořád předstírat, že se mnou nechceš bejt."
Můžu - budu to zkoušet, přestože jsem hluboko v sobě cítila, že s ním chci být. Ale chtěla jsem, aby to chtěl taky a nejen kvůli tomu, že jsme spolu skejsli nebo kvůli nějakýmu spojení. Vždycky jsem měla ráda ty záblesky jeho pravýho já. Toho Daemona, se kterým bych mohla být, kterýho bych mohla milovat. Ale tenhle Daemon se nikdy příliš nezdržel. Vždycky byl vytlačenej nekončící povinností vůči svojí rodině a druhu. Rozesmutnělo mě to a sevřela jsem rty.
"Já nepředstírám," řekla jsem.
Jeho oči hledaly ty moje. "Lžeš."
"Daemone."
Položil ruce na moje boky a přitáhl si mě opatrně blíž. Jeho dech čechral moje vlasy u spánku. "Kdybych s tebou..." začal a chytil mně pevněji. "Kdybych s tebou chtěl bejt, tak mi to neulehčíš, že ne?" Zvedla jsem hlavu. "Ty se mnou nechceš bejt."
Jeho rty se zkroutily do úsměvu. "Myslím si, že tak trochu jo."
Částem mýho těla se to líbilo. Hrudník se mi nadmul. Žaludek stáhnul. "Myslet si a 'tak trochu' není to samý jako vědět."
"No to není, ale je to aspoň něco." Jeho řasy poklesly a zastínily jeho pohled. "Nebo ne?"
Vzpomněla jsem si znovu na lásku mezi mojí mámou a tátou. Odtáhla jsem se a zavrtěla hlavou. "Není to dost."
Daemonův pohled se střetnul s mým a povzdechnul si. "Takže to uděláš složitý."
Nic jsem neřekla. Srdce mi bušilo, obešla jsem ho a mířila k hlavním dveřím.
"Kat?"
Zhluboka jsem se nadechla a obrátila se k němu. "Co?"
Na tváři se mu objevil úsměv. "Uvědomuješ si, že miluju výzvy?"
Zasmála jsem se pro sebe a otočila se ke dveřím. Rozloučila jsem se zdviženým prostředníčkem. "To já taky Daemone. To já taky."
KONEC :o)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
