kapitola 5
28. 4. 2014
Když se první paprsky světla prodraly oknem, převalila jsem se na druhý bok, pořád jsem ještě napůl spala. Zasténala jsem. Dnes si budu muset vyrazit ven s Daemonem. Celou noc jsem sebou házela a převalovala se, zdálo se mi o klukovi s intenzívně zelenýma očima a o bikinách, které se mi neustále rozvazovaly. Z nočního stolku jsem popadla poslední román, který jsem recenzovala a strávila ráno lenošením v posteli a čtením. Zoufale jsem se snažila přemýšlet o něčem jiném, než o nadcházejícím dobrodružství. Když bylo slunce vysoko na obloze, odložila jsem knihu, odhodila stranou peřinu a zamířila do sprchy.
O pár minut později jsem stála zabalená v ručníku a zírala na plavky, které jsem měla na výběr. Naplnila mě hrůza. Daemon měl pravdu. Z představy, že bych kolem něj měla bejt napůl nahá, se mi chtělo vyzvracet včerejší večeři.Přestože jsem ho nemohla vystát a dokonce mohl být první osobou, kterou jsem kdy nenáviděla, byl … byl to prostě Bůh. Kdo ví, jaký druh holek byl zvyklý vídat v plavkách. Přestože bych se ho nedotkla ani za všechny prachy světa, byla jsem dost velká na to, abych si přiznala, že ve mně existovala taková část, která chtěla, aby mně chtěl.
Měla jsem jenom troje plavky, které jsem považovala za přijatelné: závodní jednodílné. Prosté a nudné. Druhé byly dvoudílné, s bikinyvrškem a chlapeckýma šortkama a třetí byly dvoudílné červené bikiny. Mohla bych si na sebe navlíct stan a stejně bych se cítila nepohodlně. Hodila jsem ty jednodílné zpátky do skříně a zbylé dvoje jsem popadla každé do jedné ruky. Ze zrcadla na mně zíral zpátky můj odraz, na každé straně jedny plavky,zahleděla jsem se na sebe kritickým pohledem. Plavě hnědé vlasy mi sahaly do poloviny zad a já byla vždycky nervózní z toho, že bych je zkusila ostříhat. Moje oči byly jednoduše šedé - ne magnetické a podmanivé, jako máDee. Moje rty sice byly plné, ale ne tak výrazné jako měla moje máma.
Podívala jsem se na červené plavky. Vždycky jsem byla rezervovaná a opatrnější, než kdy byla moje máma. Červené plavky jsou všechno ostatní, jen ne rezervované. Bylyvhodné na flirtování, byly dokonce sexy. Něco, co jsem já očividně nebyla a to mi vadilo. Rezervovaná, praktická Katy byla bezpečná a nudná. To je to, co jsem. Důvod, proč se máma nebála nechat mě celou tu dobu samotnou, protože já bych nikdy neudělala nic,nad čím by se podivovala. Byla jsem typ holky, u které Daemon očekával, že by jí mohl snadno poroučet a zastrašovat. Pravděpodobně očekával, že si obleču jednodílné plavky a neustále na sobě budu mít i triko a šortky, aby se mi mohl posmívat. Co mi to řekl, když jsme se viděli poprvé? Že vypadám na 13?
Začalo to ve mně vřít.
Kašlu na něj.
Chtěla jsem být odvážná a vzrušující. Možná jsem dokonce chtěla Daemona překvapit, dokázat mu, že se mýlil. Bez rozmýšlení jsem zahodilakraťasovéplavky do kouta a na noční stolek položila ty červené.
Rozhodla jsem se.
V rekordním čase jsem si na sebe oblíkla ty prťavé červené plavky, přes ně natáhla šortky a tričko na ramínka, které mělo květinový vzor,připadalo mi, jako bych tím zakryla odvážnost těch červených plavek. Nakonec jsem našla svoje tenisky, sebrala ručník a zamířila dolu. Máma byla v kuchynis hrnkem kafe v ruce.
"Nějak sis přispala. Spalo se ti v noci dobře?" ptala se s očekáváním.
Někdy mě napadalo, jestli máma není vědma. Pokrčila jsem rameny, proklouzla kolem ní a popadla pomerančový džus. Musela jsem se hodně soustředit, když jsem si dělala toast, protože mi neustále zírala na záda.
"Četla jsem si."
"Katy?" řekla po době, která mi připadala jako věčnost. Když jsem si natírala toast máslem, trochu se mi třásly ruce.
"Ano?"
"Je … je všechno v pořádku? Líbí se ti tady?"
Přikývla jsem. "Jo, je tady hezky."
"Dobře." Zhluboka se nadechla. "Těšíš se na dnešek?"
Když jsem se na ní podívala, zhoupl se mi žaludek. Jedna moje část ji chtěla uškrtit za to, že mi pomohla chytit se do Daemonových plánů, ale ona to netušila. Vím, že se bála, že ji budu nenávidět za to, že mě odtrhla od všeho, co jsem milovala a trvala na stěhování.
"Jo, myslím, že jo," lhala jsem.
"Řekla bych, že se budeš dobře bavit," řekla. "Jenom buď opatrná."
Podívala se na mně vědoucím pohledem.
"Pochybuju, že se dostanu do jakýchkoliv potíží při plavání."
"Kam vlastně jdete?"
"Já nevím. Neřekl mi to. Jsem si jistá, že někam poblíž."
Máma zamířila ke dveřím.
"Víš moc dobře, co jsem tím myslela. Je to hezkej kluk."
Pak mi věnovala pohled, který říkal:Taky jsem byla v tvým věku, tak to na mně nezkoušej hrát a pak odešla. Vydechla jsem úlevou a umyla po ní hrnek od kafe. Myslím, že bych nedokázala přežít další konverzaci o ptáčcích a včeličkách, hlavně né teď. Už ta první byla dost traumatizující. Při té vzpomínce jsem se zachvěla. Byla jsem tak ponořená do znovuprožívání té sbližující chvíle matky s dcerou, že když někdo zabušil na vstupní dveře, nadskočila jsem. Když jsem se podívala na hodiny, srdce mi vynechalo.
11:46
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila a vzápětí,jsem cestou ke dveřím zakopla o vlastní nohu. Stál tam Daemon s ručníkem nedbale pohozeným přes rameno.
"Přišel jsem trochu dřív."
"To vidím," řekla jsem nedbale.
"Změnils názor? Vždycky můžeš zkusit lhát."
Pozvedl jedno obočí.
"Nejsem lhář."
Zírala jsem na něj.
"Dej mi chvilku, dojdu sipro věci."
Nečekala jsem na jeho odpověď azavřela mu dveře před nosem. Bylo to dětinské, ale cítila jsem to jako malé vítězství. Šla jsem do kuchyně, popadla tenisky spolu s ostatníma věcma, vrátila se ke dveřím a znovu je otevřela. Daemon byl přesně tam, kde jsem ho nechala.
Když jsem zavřela dveře a následovala Daemona po příjezdové cestě, v břiše se mi třepetalo nervózní vzrušení.
"Dobře, takže kam to vlastně jdeme?"
"Co by to bylo za zábavu, kdybys to věděla?" zeptal se.
"To by pak přece nebylo žádný překvapení."
"Jsem ve městě nová, pamatuješ? Všechno tady pro mě bude překvapení."
"Tak proč se ptáš?"
Samolibě zvedl obočí.
Zakoulela jsem očima.
"Nepojedeme tam autem?"
Daemon se zasmál.
"Ne. Tam, kam jdem se autem nedostaneš. Není to moc známé místo. Neví o něm ani většina místních."
"Ou, to jsem asi výjimečná, když mě tam vezmeš."
"Víš, co si myslím Kat?"
Koukla jsem na něj a přistihla ho, jak se na mně díval tak intenzivním pohledem, že jsem se až začervenala.
"Jsem si celkem jistá, že to nechci vědět."
"Myslím, že tě má sestra považuje za velice speciální. Zajímalo by mně, jestli na něčem neujíždí."
Ušklíbla jsem se.
""Ale existuje přece spousta druhů speciálnosti, nemám pravdu Daemone?"
Vypadal, jako by ho vyděsilo to, že slyšel vlastní jméno. Po chvíli toz něj zase vyprchalo.Vedl mně cestou k hlavní silnici. Najednou jsem začala být zvědavá, protože jsme překročili hustou hranici lesa, která byla na druhé straně silnice.
"Chceš mě nalákat do lesa?" Zeptala jsem se napůl vážně.
Podíval se na mně přes rameno a řasy mu zakrývali oči.
"A co bych tam s tebou dělal Kotě?"
Zachvěla jsem se.
"Možnosti jsou nekonečné."
"Skutečně?"
Lehce se prosmýkl kolem hustého křoví a popínavých rostlin, které se plazilypo zemi. Já měla sakra velký problém s tím, abych si nezlomila vaz, protože všude trčely kořeny a mechem pokryté kameny.
"Můžeme předstírat, že už jsme tam byli?"
"Věř mi, že ani mně se tohle nechce dělat."
Přeskočil přes vyvrácený strom.
"Ale když na to budeš neustále nadávat, ničemu to nepomůže."
Otočil se a nabídl mi ruku.
"S tebou je fakt radost mluvit."
Krátce jsem zvažovala, že bych ji ignorovala, ale pak jsem položila svou ruku do té jeho. Z jeho kůže do té mojí přeskočilajiskra. Když mi pomáhal přes vyvrácený strom, kousla jsem se do rtu, pak mou ruku zase pustil.
"Děkuju."
Daemon se otočil a pokračoval v chůzi.
"Těšíš se na školu?"
Cože? Jako by mu na tom záleželo.
"Není zrovna zábava být nováček. Vždyť víš, celá ta věc, že všude vyčníváš jako pěst na oko. Žádná zábava."
"Je mi to jasný."
"Vážně?"
"Jo, vážně. Už tam skoro jsme."
Chtěla jsem se ho zeptat ještě na něco, ale pročse tak namáhat? Stejně by mi dal jenom další vyhýbavou odpověď nebo narážku.
"Skoro? Jak dlouho už jdeme?"
"Asi 2O minut, možná trochu dýl. Říkal jsem ti, že je to dobře schované."
Následovala jsem ho přes další vyvrácený strom a pak už jsem skrz les zahlídla mýtinu.
"Vítej v našem malém kousku ráje."
Rty se mu zkroutily do cynického úšklebku. Ignorovala jsem ho a vkročila na mýtinu. Byla jsem ohromená.
"Vau. Tohle místo je nádherné."
"To je."
Stál vedle mně, rukou si zakrýval oči před slunečními paprsky, které se odrážely od vodní hladiny. Podle ztuhlosti jeho ramen, jsem poznala, že tohle místo je pro něj něčím speciální. Jenom to, že to vím,mi způsobilo třepotání v břiše.
Položila jsemdlaň na jeho paži a on se ke mně otočil.
"Děkuju, žesi mě sem vzal."
Dřív než mohl Daemon otevřít pusu a zničit tak tu krásnou chvíli, jsem ho pustila a úmyslně se podívala jinam.
Mýtinu rozděloval potok a rozšiřoval se do malého, přírodního jezera. V jemném vánku se vodní hladina lehce vlnila. Ze středu jezera se tyčila plochá a hladce vypadající skála. Nějakým způsobem se krajina kolem jezera vytvarovala do dokonalého kruhu. Zemi pokrývaly fleky vysoké trávy a polníchkvětin, které na plném slunci krásně vykvetly. Bylo to mírumilovné. Šla jsem až k okraji vody.
"Jak je to hluboké?"
"Většinou kolem tří metrů, na druhé straně skály asi tak šest."
Stál přímo za mnou, zase dělal tu děsivou věc s tichým chozením.
"Dee to tady miluje. Před tím, než si se přistěhovala, tady strávila většinu léta."
Pro Daemona byl můj příchod začátek konce. Apokalypsa. Katy‑Armageddon.
"Víš, že se nechystám dostat tvou sestru do žádných problémů."
"Uvidíme."
"Nemám na nikoho špatný vliv," zkusila jsem.
Ach jo, všechno by bylo mnohem jednodušší, kdybychom se snášeli.
"Nikdy před tím, jsem se do žádných nedostala."
Protáhnul se kolem mně s očima pořád upřenýma na vodu.
"Nepotřebuje přátelé jako si ty."
"Se mnou přece není nic špatně," odsekla jsem.
"Víš co? Zapomeň na to."Povzdechl si.
"Proč zahradničíš?"
Zastavila jsemse a zaťala ruce v pěst.
"Co?"
"Proč zahradničíš?" zeptal se znovu a pořád zíral na jezero.
"Dee říkala, že to děláš, abys nemusela nad ničím přemýšlet. O čem nechceš přemýšlet?"
To se teď o mě jako začal starat a chtěl sdílet moje problémy a trápení?
"To není tvoje věc."
Daemon pokrčil rameny.
"Tak pojďme plavat."
Plavání byla ta poslední věc, kterou bych chtěla dělat. Utopit ho? Možná. Ale on si zul tenisky a svlékl džíny,pod kterými mělšortky na plavání. Pak si jediným rychlým pohybem svlékl košili. K čertu. Už jsem samozřejmě viděla kluky bez trička. Žila jsem na Floridě,tam mělkaždej chlap nutkání se všude potloukat polonahej. Sakra, vždyť já ho přece už polonahýho viděla. Neměl by to pro mě bejtžádnej problém.
Ale to jsem se teda šeredně spletla.
Měl skvělou postavu, ne přílišmohutnou, ale měl víc svalů, než by kluk jeho věku měl mít. Daemon se s ladnou elegancí přesunul do vody, svaly se mu natahovaly a smršťovaly s každým jeho krokem. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho jsem tam stála a zírala na něj, ale pak konečněskočil do vody. Vzplály mi tváře. Vydechla jsem, uvědomila jsem si, že jsem zadržovala dech. Měla bych se začít ovládat. Nebo bych potřebovala kameru, abych zvěčnila ten okamžik, protože bych se vsadila, že bych video, na kterým je zachycený on, mohla klidně prodávat. A viděla bych na tom jmění…. Ale jen do tý doby, dokud by neotevřel pusu.
Daemon vyplaval na povrch několik metrů od místa, kde se ponořil, voda se mu leskla ve vlasech a na špičkách řas. Tmavé vlasy se mu uhladily dozadu, čímž ještě vícvynikly jeho tajemné zelené oči.
"Jdeš?"
Vzpomněla jsem si na červené plavky, pro které jsem se rozhodla a přála si,abych mohla utýct. Má dřívější sebedůvěra se vypařila. Záměrně pomalými pohyby jsem si zouvala boty a předstírala, že si vychutnávám okolí. Srdce mipři tom málem vyskočilo z hrudi. Pár vteřin mě zvědavě sledoval.
"Ty se určitě stydíš, že jo, Kotě?"
Ztuhla jsem.
"Proč mi tak říkáš?"
"Protože se ti z toho vždycky naježí vlasy, stejně jako kotěti."
Daemon se na mně smál. Odstrčil se a plaval dál, voda se mu odrážela od hrudi.
"Takže, co? Jdeš?"
Pane Bože, nevypadal, že by se chtěl otočit, nebo tak něco. Naopak, v jeho pohledu byla výzva, jako kdyby očekával, že z toho vycouvám. Možná že přesně to chtěl. Nepochybovala jsem o tom, že moc dobře věděl, jak působil na holky. Praktická a nudná Katy by do toho jezera šla oblečená. Nechci být jako ona. To byl přece celý smysl těchčervených plavek. Chtěla jsem mu dokázat, že se nadám tak snadno zastrašit. Byla jsem odhodlaná vyhrát. Daemon vypadal znuděně.
"Dávám ti jednu minutu na to,aby si se sem dostala."
Odolala jsem nutkání mu znovu něco odseknout a zhluboka se nadechla. Nebylo to přeci tak, že bych se měla svlíknout úplně do naha.
"Nebo co?"
Přiblížil se ke břehu jezera.
"Nebo tam dojdu a chytim tě."
Zamračila jsem se na něj.
"To bych chtěla vidět."
"40 sekund." Jak se přibližoval, sledoval mě pronikavým pohledem. Otřela jsem si rukou obličej a povzdechla jsem si.
"30 sekund." Posmíval se mi z ještě kratší vzdálenosti.
"Ježiši," zamumlala jsem a sundala si tričko. Napadlo mě, že bych mu ho mohla hodit na hlavu. Ve chvíli, kdy posměvačnězavolal poslední časové varování, jsem ze sebe rychle shodila šortky.
"Šťastnej?"
Daemona přešel úsměv a jen na mně zíral.
"V tvojí přítomnosti nejsem nikdy šťastnej."
"Cos to řekl?"
Oči se mi zúžily, když jsem pozorovala jeho prázdný výraz. Neřekl to, co si myslím, že řekl.
"Nic. Radši by ses měla dostat do vody, než ti ten ruměnec dosáhne až na prsty u nohou."
Zrudla jsem ještě víc pod jeho zkoumavým pohledem, pak jsem se otočila a šla k okraji jezera, který nebyl tak strmý. Voda byla skvělá, zmírnila nepříjemné vedro, které mně pálilo do kůže. Přemýšlela jsem, co bych řekla.
"Je tady krásně."
Chvíli mě sledoval a pak naštěstí zmizel pod vodou. Když se zase vynořil, voda mu stékala po tváři. Potřebovala jsem si schladit svůj rudý obličej a tak jsem se taky potopila. Studená voda byla povzbuzující a vyčistila mi myšlenky. Vynořila jsem se a odhrnula dlouhý pramen vlasů z obličeje. Daemon si mě prohlížel ze vzdálenosti několika metrů, jeho tváře byly ve stejné výšce s hladinou a když vydechl, vytvořilo to bubliny, které prolomilyto napjaté ticho. Něco v jeho pohledu mě lákalo blíž.
"Co?" Zeptala jsem se po chvíli ticha.
"Proč nepřijdeš sem?"
V žádném případě k němu nepůjdu blíž. I kdyby na mně mával se sušenkou v ruce. Důvěra a on spolu nejdou dohromady. Otočila jsem se a potopila se pod vodu, zamířila jsem ke skále, kterou jsem viděla uprostřed jezera. Doplavala jsem tam po pár silných záběrech a vylezla jsem z vody na teplý tvrdý povrch. Začala jsem si vymačkávat vodu z vlasů. Daemon šlapal vodu uprostřed jezera.
"Vypadáš zklamaně."
Daemon neodpověděl. Po tváři mu přeběhl zvědavý, téměř zmatený výraz.
"No … co to tady máme?"
Houpala jsem nohama ve vodě a zašklebila se na něj.
"O čem to teď mluvíš?"
"O ničem."
Brodil se směrem ke mně.
"Něco si říkal."
"Říkal, nebo ne?"
"Seš divnej."
"Nejsi taková, jaká jsem čekal, že budeš," řekl tiše.
"Co to znamená?" Zeptala jsem se, když se natahoval po mojí noze a já mu ucukla.
"Nejsem dost dobrá, abych se kamarádila s tvou sestrou?"
"Nemáš s ní nic společného."
"Jak to můžeš vědět?" Znovu se natáhl, tentokrát po mojí druhé noze a já jsem zase uhnula.
"Vím to."
"Máme toho spoustu společného. Mám ji ráda. Je milá a je s ní sranda."
Úplně jsemse odtáhla z jeho dosahu.
"A ty bys měl přestat být takový kretén, který odhání její kamarády."
Daemon byl zticha, ale pakse rozesmál.
"Ty opravdu nejsi jako oni."
"Jako kdo?"
Uběhl další dlouhý okamžik. Voda se mu uzavřela kolem ramen a drobné vlnky se mu odrážely od hrudi, když se odstrčil pryč. Zavrtěla jsem hlavou a sledovala ho, jak zase zmizel pod hladinou. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. To, jak jsem vnímala na tváři sluneční teplo a to, jak mi teplo ze skály pronikalo do kůže, mi připomnělo dřímání na pláži. Chladná voda mi lechtala prsty u nohou. Mohla bych tady zůstat celý den a vyhřívat se na slunci. Mínus Daemon by to bylo perfektní.
Neměla jsem ani tušení, co myslel tím, že nejsem jako oni, nebo že nepotřebujíkamarády, jako jsem já. Muselo v tom být něco víc, než jen to, že je psycho ochranářský bratr. Natáhla jsem krk a očekávala, že ho někde uvidím plavat na zádech, ale on zmizel. Nikde jsem ho neviděla. Vstala jsem a velmi opatrně se postavila na šikmou skálu.Pohledem jsem prohledávala jezero, studovala jiskřící povrch, hledala spoustu černých, vlnitých vlasů. Otočila jsem se ještě jednou dokola anajednou mi v břiše začaly klíčit obavy. Nechal mě tady jakože to měl být vtip? Ale to bych ho snad slyšela.
Čekala jsem, v domnění, že by se měl každou chvíli vynořit z vody, plíce mi lapaly po dechu, ale vteřiny se prodlužovaly v minutu a pak v další a další minuty. Pořád jsem prohledávala klidný povrch vody a hledala jakoukoliv známku po Daemonovi, s každým dalším pohybem očí jsem byla zoufalejší. Zastrčila jsem si vlasy za uši a clonila si rukou před ostrými slunečními paprsky. Neexistuje způsob, jak by mohl zadržet dech na takhle dlouho. Žádný.
Zadrhl se mi dech a pak se mi v hrudi proměnil v led. Tohle bylo špatné. Vyškrábala jsem se přes skálu na druhou stranu a podívala se do stojaté vody.
Zranil se nějak?
"Daemone!" zakřičela jsem.
Ale nikdo neodpověděl.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
