kapitola 6
28. 4. 2014
"Daemone!"
Hlavou se mi prohnalo stovky myšlenek. Jak dlouho byl ponořený? Kde jsem ho viděla naposledy? Jak dlouho by mi trvalo mu pomoct? Neměla jsem ho ráda a jo, možná jsem skutečně zvažovala, že bych ho utopila, ale rozhodně jsem si nepřála jeho smrt.
"Ach můj Bože," zašeptala jsem. "Tohle nemůže být pravda."
Už jsem si nemohla dovolit dál přemýšlet. Musela jsem něco udělat. Ve chvíli, kdy jsem slezla ze skály, abych se ponořila do vody, se hladina zvedla a Daemon se vynořil. Projelo mnou překvapení i úleva a po tom následovalo silné nutkání zvracet. A pak ho praštit. Vylezl na skálu, svaly na rukou se mu zatínaly námahou.
"Seš v pohodě? Vypadáš trochu vyděšeně."
Ztratila jsem nervy a popadla ho za kluzká ramena, snažila jsem se ujistit svůj zvedající se žaludek, že byl naživu a bez poškození mozku z nedostatku kyslíku.
"Si v pohodě? Co se stalo?"
Pak jsem ho praštila do ruky. Tvrdě.
"Už nikdy to nedělej!"
Daemon rozhodil rukama.
"Hej, co máš za problém?"
"Byl si strašně dlouho pod vodou. Myslela jsem si, že ses utopil! Proč bys to dělal? Proč bys mě tak děsil?"
Vyskočila jsem na nohy a zhluboka se nadechla.
"Byl si pod tou vodou snad celou věčnost."
Zamračil se.
"Nebyl jsem tam tak dlouho, vynořoval jsem se."
"Ne, Daemone, nevynořoval, byl si pod vodou minimálně deset minut! Hledala jsem tě, volala na tebe. Myslela jsem si, že si mrtvej."
"Nemohlo to být deset minut. To není možné. Nikdo nemůže zadržet dech na tak dlouho."
Polkla jsem.
"Ty zřejmě ano."
Daemonovy oči se zahleděli přímo do těch mých.
"Ty ses skutečně bála, že?"
"No to teda! Čemu na větě ´Myslela jsem si, že ses utopil´ si nerozuměl?" Třásla jsem se.
"Kat, vynořil jsem se. Možná si mně neviděla, ale já se vynořil,"
Lhal. Cítila jsem to v každé kosti v těle. Byl jednoduše schopen zadržet dech na tak extrémně dlouhou dobu? Ale pokud ano, tak proč by to neřekl?
"Stává se ti to často?"
Můj pohled se stočil zpátky k němu.
"Stává co?"
"Představování věcí."
Mávl rukou.
"Nebo máš příšerný problém s měřením času."
"Nic jsem si nepředstavovala! A vím, jak měřit čas blbče."
"Pak už nevím, co ti mám říct."
Postoupil o krok kupředu, což na skále nebylo moc daleko.
"Já nejsem ten, kdo si představoval, že jsem byl deset minut pod vodou, když to byly maximálně dvě. Víš, možná, že až dostanu zpátky klíče od auta a pojedu do města, tak bych ti mohl koupit hodinky."
Z nějakého hloupého důvodu, takového, na který pravděpodobně nikdy nepřijdu, jsem zapomněla na důvod, proč tady vůbec jsme. Někde mezi tím, když jsem ho viděla polonahýho a myšlenkami na to, že byl mrtvej, se mi to vykouřilo z hlavy.
"No, ujisti se, že řekneš Dee, že jsme se měli báječně, aby si dostal zpátky svoje klíče," řekla jsem a dívala se mu přímo do očí. "Pak nebude potřeba si ten dnešek zopakovat."
Na tvář se mu přilepil samolibý úsměv.
"Dostaneš svoje klíče zpátky. Jsem připravená -"
Na kluzké skále mi podklouzla noha. Ztratila jsem rovnováhu a rukama mávala ve vzduchu. Pohyboval se rychlostí světla, jeho ruka vystřelila, zachytila tu mojí apřitáhl si mně k sobě. Další věc, kterou si pamatuju, bylo to, že jsem stála proti jeho teplému vlhkému hrudníku a měla jeho ruku kolem pasu.
"Opatrně Kotě. Dee by na mně byla naštvaná, kdybysi skončila s roztříštěnou lebkou a utopená."
Pochopitelně. Nejspíš by si myslela, že to udělal schválně. Chtěla sem mu na to něco odpovědět, ale nemohla jsem. Pokud šlo o oblečení, tak toho nebylo moc, co by nás od sebe oddělovalo. Krev mi v žilách proudila příliš rychle. Určitě to muselo být tímTéměř-jsem-se-utopila incidentem. Jak jsme koukali jeden na druhého, zaplavila mě podivná nervozita.Na vlhké kůži, kde jsme se jeden druhého nedotýkali, nás lechtalmírný vánek a tím ještě víc vynikla horkost v částech mého těla, kde jsme k sobě byli přitisknutí.Ani jeden z nás nepromluvil. Jeho hruď se zvedala a zase klesala, hlubokázeleň jeho očí o pár tónů ztmavla. Proběhl mnou mocný, téměř elektrizující pocit - dělo se s ním něco podobného?
No, to by bylo divné, hloupé a nelogické. Nesnáší mě.
Pak dal Daemon z mého pasu ruku pryč a odstoupil. Odkašlal si, jeho hlas byl zastřený.
"Myslím, že je načase, abychom se vrátili."
Přikývla jsem, byla jsem zklamaná, ale nebyla jsem si jistá proč. Díky jeho změnám nálad jsem si připadala, jako bych byla na horské dráze, s tím rozdílem, že tahle nikdy nekončila, ale ... prostě na něm něcobylo.
Když jsme se usušili a oblíkali se, tak jsme ani jeden nepromluvili. Domu jsme šli taky beze slova. Vypadalo to, jako kdyby ani jeden z nás neměl co říct, což bylo vlastně fajn. Měla jsem ho radši, když ztratil schopnost mluvit. Ale když jsme dorazili k příjezdové cestě, potichu zaklel. Připadalo mi to, jako kdyby kolem nás vybuchl proud arktického vzduchu. Sledovala jsem jeho ustaraný pohled. Na příjezdové cestě u jeho domu stálo divné auto, jedna z těch drahých Audin, která by moji mámu stála celý její roční plat. Zajímalo by mě, jestli to byly jeho rodiče a jestli se tohle obrátí v další kolo Katy‑Armageddonu. Daemonzatnul čelist.
"Kat, já-"
Dveře se otevřely a zase zavřely, bouchly přitom o stěnu domu. Na verandu vstoupil muž,tak kolem třiceti let. Jeho světle hnědé vlasy se rozhodně nepodobaly Daemonovým a Deeiným tmavým vlnám. Ať už to byl kdokoliv, vypadal dobře abyl hezky oblečený. A taky pekelně naštvaný.
Muž sešel po schodech z verandy, bral je po dvou. Na mně se nepodíval. Ani jednou.
"Co se to tady děje?"
"Vůbecnic."
Daemon si zkřížil ruce na prsou.
"Jelikož má sestra není doma, jsem opravdu zvědavý, proč jsi v mém domě?"
OK. Rozhodně ne rodina.
"Pustil jsem se dovnitř sám," odpověděl. "Neuvědomil jsem si, že by to mohl být problém."
"Teď to problém je, Matthew."
Matthew. Poznala jsem to jméno z telefonního rozhovoru, který měla Deeza úkol. Nakonec se mužův ocelový pohled zaměřil na mně. Jeho oči se mírně rozšířily. Byly jasné a překvapivě modré. Když mně přejel pohledem od hlavy až k patě, jeho rty se zvlnily. Nepřipadalo mi to, jako kdyby si mně prohlížel, spíš jakoby mi bral míry na rakev.
"Ze všech lidí na světě, bych si myslel, že zrovna ty,Daemone, budeš chytřejší."
K čertu, je to tu zas. Začínala jsem zvažovat, jestli kolem sebe nemávám rudým šátkem. Vzduch byl prosycen napětím a to všechno jen kvůli mně. Nedávalo to žádný smysl. Ani jsem tohohle chlapa neznala.
Daemon přimhouřil oči.
"Matthew, pokud si ceníš svojí schopnosti chodit, nedělal bych to."
Napětí se zvýšilo na maximum, ustoupila jsem na stranu.
"Myslím, že bych měla jít."
"Já myslím, že by měl jít Matthew," řekl Daemon a stoupnulsipřede mně, "pokud nemá jiný důvod být tady, než to, že strká nos tam, kam nemá."
Dokonce ani Daemon nemohl zablokovat odpor v mužově pohledu, kterým mně probodával.
"Omlouvám se," řekla jsem váhavým hlasem, "ale já ani nevím, o co tady jde. Jenom jsme si byli zaplavat."
Matthewůvpohled se zhoupl k Daemonovi, který se narovnal v ramenou.
"Není to tak, jak si myslíš. Copak mně neznáš? Dee mi sebrala klíče a donutila mně, abych jí vzal ven."
Polilo mně horko. Musel vykládat nějakýmu týpkovi, že to bylo rande z lítosti? Pak se muž zasmál.
"Takže tohle je malá kamarádka Dee."
"To budu já," řekla jsem a založila si ruce.
"Myslel jsem, že to máš pod kontrolou."
Ukázal směrem ke mně, jako kdyby vedle Daemona místo mě stál vraždící klaun.
"Že svojí sestře domluvíš."
"Jo, no, proč to nezkusíš ty."Odsekl Daemon."Já zatím neměl úspěch."
Matehewovi rty se stáhly do úzké linky.
"Oba dva, byste měli být chytřejší."
Jak tak na sebe vzájemně nasupeně zírali, vyděsilo mně třesknutí hromu. Blesk mi přeletěl nad hlavou a na okamžik mně oslepil. Jakmile světlo ustoupilo, spatřila jsem tmavý bouřkový mrak. Praskala kolem mně energie a ježila mi chlupy na kůži. Pak se Matthew otočil, hodil po mě další temný pohled a zamířil do Daemonova domu. V momentě, kdy se dveře zavřely, se mraky rozplynuly. Zírala jsem na Daemona s otevřenou pusou.
"Co ... co se to právě stalo?" zeptala jsem se.
Ale on už byl na cestě dovnitř, dveře opět bouchly o stěnu, znělo to jako výstřel v kaňonu. Stála jsem tam a vůbec jsem netušila, co se stalo. Vzhlédla jsem k jasné obloze. Žádné stopy po prudké bouři. Viděla jsem, jak se na Floridě přiřítila bouřka snad sto krát, ale to, co se stalo tady, se mi zdálo megadivný. A když si vzpomenu na to, co se stalo u jezera, nejsem si sice vůbec jistá, co se tam stalo, ale vím, že Daemon byl pod vodou příliš dlouho. Taky vím, že na něm bylo něco neobvyklého.
Na nich na všech.
"To je na tobě Kotě. Jsem si jistej, že ti později zavolá a zeptá se."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
