kapitola 9
28. 4. 2014
Když jsme s mámou dovečeřely, zamířila jsem ven. Netrvalo mi dlouho, než jsem se dostala do města a našla knihovnu. Během několika mých návštěv, tu byly ulice vždycky plné lidí, ale tentokrát byly téměř opuštěné. Než jsem sem dojela, začaly se na obloze objevovat temné mraky a celému městu to dávalo nádech města duchů. Navzdory podivnostem, které se momentálně děly v mém životě i pocitu zrady, který ve mně přetrvával od odpoledne, kdy mně Dee nepozvala ven s ostatníma, jsem se cestou do knihovny usmívala. Myšlenky na dvojčata i na všechno ostatní zmizely ve chvíli, kdy jsem zatočila za roh tiché knihovny a spatřila hromady knih, které lemovaly všechny stěny. V tom klidu knihovny jsem cítila stejný mír jako při zahradničení.
Zastavila jsem se u jednoho z prázdných stolů a vydechla štěstím. Vždycky jsem byla schopná se ve čtení ztratit. Knihy pro mě znamenaly únik, po kterém jsem vždycky s radostí skočila.
Čas plynul rychleji, než jsem si uvědomovala a najednou se knihovna utápěla v auře sklíčenosti. Všechny knihovny byly vždycky stinné i za denního světla, ale nepřirozeně tmavá, zamračená obloha tomu přidala nádech strašidelnosti. Netušila jsem, jak moc bylo pozdě, dokud knihovnice z ničeho nic nezhasla většinu světel. Měla jsem v té tmě potíže vrátit se zpátky k recepci. Najednou jsem se nemohla dočkat, až se dostanu pryč z tohohle strašidelného místa, plného průvanu a skřípání. Knihovnu ozářilo světlo blesku a skrz zavřená okna jsem slyšela, jak venku zahřmělo. Doufala jsem, že se stihnu dostat do auta, než začne lejt. Přitiskla jsem si k sobě knihy, které jsem si chtěla pučit a pospíchala ke knihovnici. Byla se mnou hotová v rekordním čase, nestačila jsem jí ani pořádně poděkovat, protože už ke mně byla otočená zády a uháněla pryč, aby to tu zamkla.
"No tohle," zamumlala jsem si pro sebe.
Přicházející bouře změnila soumrak na noc a tím pádem to venku vypadalo, jako že je daleko víc hodin. Ulice byly stále pusté. Ohlédla jsem se a napadlo mě, že bych zůstala vevnitř, dokud nepřestane pršet, ale v tu chvíli zhaslo i poslední světlo. Zaťala jsem zuby, nastrkala knihy do batohu a vydala se ven. Ve chvíli, kdy jsem vkročila na chodník, se z nebe spustil přívalový liják a já byla ve vteřině durch. Ze všech sil jsem se snažila uchránit před deštěm alespoň batoh s knihama. Zápasila jsem s klíčema v zamykání a poskakovala na místě. Ten déšť byl přímo mrazivej.
"Promiňte, slečno?" Mojí snahu odemknout auto přerušil skřípavý hlas.
"Doufal jsem, že byste mi mohla pomoct?"
Soustředila jsem se pouze na to, abych sebe a batoh s knihama dostala z toho příšerného lijáku a ignorovala jsem všechno ostatní. Ve chvíli, kdy se dveře odemkly, jsem strčila batoh do auta, pevněji sevřela kabelku a otočila se za tím hlasem. Ze stínů vyšel muž a zastavil se pod světlem pouliční lampy. Déšť mu padal do světlých vlasů a lepil mu je k hlavě. Brýle s širokýma obroučkama mu sklouzly z křivého nosu. Stál tam, objímal se rukama a celé jeho tělo se třáslo zimou.
"Moje auto támhle," ukázal za sebe, musel trochu křičet, abych ho přes déšť bubnující do kapoty vůbec slyšela, "má píchlou pneumatiku. Doufal jsem, že byste mohla mít v autě rezervu."
Měla jsem, ale přestože ten muž vypadal, že by nedokázal ublížit ani mouše, každá buňka v těle mi říkala, abych odpověděla, že nemám.
"Nejsem si jistá."
Můj hlas zněl tišeji, než jsem chtěla. Odhrnula jsem si mokré vlasy z obličeje, odkašlala si a zakřičela. "Nevím, jestli tu mám rezervu."
Mužův úsměv byl unavený. "Nemohl jsem si vybrat lepší čas, co?"
"To máte pravdu."
Přesunula jsem váhu z jedné nohy na druhou. Jedna moje část se mu chtěla omluvit a nechat ho tu, ale ta druhá - větší část mně - nebyla vůbec dobrá v odmítání lidí. Zkousla jsem si spodní ret a přešlapovala u dveří. Nemohla sem ho tu nechat v tom dešti. Ten chudák vypadal, že se každou chvíli rozmočí. Lítost vytlačila strach, který jsem pociťovala při každém střetnutí s cizinci. Nemohla jsem ho tady nechat uvíznout v dešti s nepojízdným autem, když jsem mu mohla pomoct.
Rozhodla jsem se a přinutila se ke slabému úsměvu. "Podívám se, možná, že jí mám."
Muž se rozzářil
"Byla byste moje zachránkyně."
Zůstal stát, kde byl, nepřibližoval se, pravděpodobně vycítil mojí nedůvěru.
"Déšť sice začíná polevovat, ale podle těch temných mraků, co se sem ženou, to vypadá, že přijde pořádná bouře."
Zavřela jsem dveře na straně řidiče a zamířila k zadní části auta. Otevřela jsem kufr a hledala páčku na uvolnění rezervy. "Popravdě si myslím, že tu bude."
Byla jsem k tomu cizinci otočená zády jen pár vteřin, ale najednou jsem ucítila nával chladného vzduchu, ze kterého se mi postavily vlasy vzadu na krku. V žilách se mi rozproudil adrenalin, srdce mi začalo prudce bít do žeber a žaludek se mi sevřel strachy.
"Lidé jsou tak naivní a hloupí."
Jeho hlas byl chladný jako ten vítr, co jsem cítila na krku. Dřív než můj mozek stačil zpracovat význam jeho slov, bolestně mně sevřela mokrá, ledová ruka. Neměla jsem ani čas něco odpovědět. Popadl mně za ruku a otočil mně. Teď jsme byli tváří v tvář a on už nevypadal tak bezmocně, jako před tím. Vlastně vypadal, jako by vyrostl - vypadal mnohem mohutněji.
"Jestli chcete peníze, vemte si cokoliv, co mám."
Chtěla jsem po něm hodit kabelku a zmizet. Cizinec se usmál a pak do mě strčil. Tvrdě. Dopad na tvrdý asfalt mi vyrazil dech a zápěstím mi projela ukrutná bolest. Zdravou rukou jsem popadla kabelku a podávala mu ji. "Prosím," žadonila jsem. "Vemte si ji. Nikomu nic neřeknu. Jenom si ji vemte. Slibuju."
Útočník se ke mně sklonil, rty měl prohnuté do úšklebku. Vzal si mojí kabelku. Zdálo se mi, že jeho oči za brýlemi změnily barvu.
"Tvoje peníze? Já ale nepotřebuju tvoje peníze."
Odhodil kabelku stranou. Všimla jsem si svého sípavého dechu, který mi vcházel a vycházel z plic. Nedokázala jsem pochopit, že se něco takového děje. Když mně nechtěl okrást, tak co teda chtěl? Ze směru, který nabraly moje myšlenky, se mi mysl scvrkla na pouhé opakování slova: Ne. Ne. Ne.
Nedokázala jsem si udržet čistou hlavu, při všech těch myšlenkách a obrazech, které mě okamžitě zaplavily.
Moje tělo se ale hýbalo a já se chtěla zvednout a utíkat pryč. Zaplavil mě strach. Věděla jsem, že musím zakřičet. Cítila jsem, že se mi výkřik už formoval v krku. Otevřela jsem pusu.
"Nekřič," vyštěkl varovně.
Cítila jsem, jak se mi v nohách napjaly svaly. Přetočila jsem se na všechny čtyři a byla připravená utíkat. Zvládnu to. Nebude to čekat. Zvládnu to. Teď!
Jeho ruce vystřelily vpřed a já z toho pohybu zaznamenala jen rozmazanou šmouhu, popadnul mně za obě nohy a trhnul. Levou rukou a obličejem sem narazila do chodníku. Když mně táhl, kůže se mi v oslepující bolesti dřela o hrubý povrch chodníku. Okamžitě mi začalo otékat oko a po ruce mi stékala teplá krev. Zvedl se mi žaludek. Snažila jsem se vyprostit nohy z jeho sevření, nedařilo se mi to, tak jsem začala kopat. Něco zabručel, ale držel mně dál.
"Prosím! Nech mně!"
Pořád jsem se ho snažila kopat, ale on mně nepouštěl. Od chodníku jsem měla odřené celé ruce, projela mnou další vlna bolesti.
Najednou jsem pocítila zlost, byla silnější než strach a snažila se ho vytlačit. Tahle kombinace mně postrčila do bojovné akce. Kopala jsem a vzpírala se, snažila jsem se ho odstrčit, ale nic nefungovalo. Nepohnul se ani o centimetr.
"Pusť mně!"
Tentokrát jsem zařvala, ten zvuk se mi syrově vydral z hrdla. Hýbal se příliš rychle, jeho tvář bledla a rozostřovala se, stejně jako ruka Dee. A pak na mně skočil a rukou mi zakryl pusu. Byl nesnesitelně těžký, přestože se předtím jevil tak malý a bezmocný. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem se hýbat. Drtil mně svojí vahou, ale pomyšlení na to, co mělo přijít potom, mně téměř zničilo. Někdo mně přeci musel slyšet. To byla moje jediná naděje. Sklonil hlavu a očichával moje vlasy. Zachvěla jsem se a projela mnou vlna odporu. Zasyčel
"Měl sem pravdu. Máš na sobě jejich stopu."
Rukou, kterou mi zakrýval pusu, mně chytil za rameno.
"Kde jsou?"
"Já … já to nechápu," dostala jsem ze sebe přidušeně.
"Samozřejmě, že ne." Tvář mu zkřivil odpor.
"Nejsi nic jiného, než hloupý chodící savec. Bezcenný."
Pevně jsem zavřela oči. Nechtěla jsem se na něj dívat. Nechtěla jsem vidět jeho tvář. Chtěla jsem domu. Prosím…
"Podívej se na mně!"
Když jsem to neudělala, zatřásl se mnou. Hlavou jsem se praštila o chodník. Vyděsila mně nová bolest a moje zdravé oko se proti mé vůli otevřelo. Chytil mně svojí ledovou rukou za bradu. Zadívala jsem se na jeho obličej a pak se mu podívala do očí. Byly obrovské a prázdné. Nikdy jsem nic takového neviděla. V těch očích jsem spatřila ještě něco horšího. Horšího, než být okradená. Horšího, než být ponížená a zneužitá. Viděla jsem v nich smrt - mou smrt - bez špetky výčitek svědomí.
"Řekni mi, kde jsou."
Každé slovo na mně vyštěkl. Jeho hlas zněl tlumeně, jako pod vodou, ale to možná bylo mnou. Možná jsem se topila.
"Dobře," odplivl si.
"Možná, že potřebuješ ještě trochu přesvědčit."
V tu chvíli mě chytil za krk a stiskl. Neměla jsem šanci se ještě nadechnout. Když jsem se snažila odtrhnout jeho ruce, začala se mnou šířit panika, nešlo to, začala jsem kolem sebe marně mlátit rukama. Jeho pevný stisk ničil mojí křehkou průdušnici.
"Jsi připravená mi odpovědět?" Zeptal se.
"Ne?"
Nevěděla jsem, o čem to mluvil. Zápěstí už mi nepulzovalo, rozedřené ruce a tvář už nebolely tak intenzivně jako předtím. Objevila se totiž nová bolest, která přebila tu starou. Neměla jsem vzduch, už žádný. Srdce mi bláznivě bilo v hrudi a dožadovalo se kyslíku. Tlak v hlavě se chystal explodovat. Nohy mi začínaly ochabovat. Před očima mi tančila drobná světýlka.
Umřu.
Už nikdy neuvidím mámu. Pane Bože, bude zničená. Nemůžu přeci umřít takhle - bez důvodu. Tiše jsem prosila, modlila se, aby mně někdo našel dřív, než bude příliš pozdě, ale všechno začínalo tmavnout. Sklouzávala jsem do inkoustově temné propasti. Tlak v hlavě už nebyl tak hrozný. Syrová bolest v krku odplouvala. Bolest odcházela. Já odcházela. Ztrácela se do tmy.
Z ničeho nic byly jeho ruce pryč a slyšela jsem, jak někde v dálce dopadlo na zem tělo. Připadala jsem si jako na dně hluboké studny a zdroj hluku byl příliš vysoko nade mnou. Ale mohla jsem zase dýchat. Nenasytně jsem hltala každý doušek vzduchu a nasávala ho svým zhmožděným hrdlem. Moje orgány po něm hladověly. Začala jsem kašlat a lapala po dalším vzduchu. Někdo vykřikl v měkkém, melodickém jazyce, který jsem nikdy dřív neslyšela. Pak zazněla další nadávka a tupá rána. Snažila jsem se pohnout, ochromila mně ukrutná bolest, ale já to uvítala. Znamenalo to, že žiju.
...
Bojovali ve stínu. Jeden z nich - muž - popadl toho druhého a zvedl ho několik desítek centimetrů do vzduchu. Jeho síla byla šokující, brutální. Nelidská. Nemožná. Přetočila jsem se a přemohla mně další vlna kašlání. Naklonila jsem se a přenesla váhu na zápěstí. V tu chvíli jsem vyjekla bolestí.
"Sakra!" zahřměl hluboký hlas.
Zahlédla jsem záblesk intenzivního červeno-žlutého světla. Pouliční lampy explodovaly a zanechaly celý blok ve tmě. Pokusila jsem se zvednout, ale místo toho jsem se začala svíjet bolestí.
Přede mnou zakřupal štěrk a v mém zorném poli se objevilyšpičky bot. Zvedla jsem ruce před sebe, aby se kdokoliv, kdo to byl držel zpátky.
"Už je to dobrý. Už je pryč. Seš v pořádku?"
Něčí ruka mně něžně chytla za rameno a uklidňovala mně.Někde vzadu v mojí mysli se mi zdálo, že jeho hlas zní povědomě.
"Jenom klidně seď."
Snažila jsem se zvednout hlavu, ale závrať mi málem znovu vyrazila dech. Vidění se mi rozostřilo a pak zase zaostřilo. Moje oteklé oko bylo zavřené a s každým úderem srdce v něm pulsovalo.
"Už je to dobrý."
Nejdřív jsem to teplo cítila v ramenou, stékalo mi do paží a kroužilo kolem zápěstí. Uklidňovalo bolavé svaly a nořilo se hlouběji. Připomnělo mi to dny, kdy jsem se opalovala na bílých plážích a vyhřívala se na slunci.
"Děkuju za…" Ve chvíli, kdy mi do zorného pole vplula tvářmého zachránce, jsem ztratila řeč. Před očima se mi zformovaly vysoké lícní kosti, rovný nos a plné rty. Ke tváři, která byla tak nápadně krásná, ale přesto tak chladná, nemohlo patřit to teplo, které mi pomalu pronikalo celým tělem. Jasné, nezvykle zelené oči se střetly s mými.
"Kat," řekl Daemon. Na čele měl vyryté obavy.
"Jsi tu se mnou?"
"Ty," zašeptala jsem a hlava mi úlevou padla na stranu. Matně jsem si uvědomila, že už nepršelo. Zvedl jedno uhlově černé obočí.
"Jo, to jsem já."
Omámeně jsem se podívala dolu, kde mně držel za zápěstí. Užnepulsovalo, ale jeho dotek dělal něco jiného. Prudce jsem odtáhla ruku, byla jsem zmatená.
"Můžu ti pomoct," trval na svém a znovu se natáhl po mých rukách.
"Ne!"
Vyjekla jsem. Zabolelo to. Chvilku váhal a pak se postavil, jeho pohled sklouzl k mému zápěstí.
"Jak chceš. Zavolám policii."
Když mluvil s policií, snažila jsem se ho neposlouchat. Nakonec se mi podařilo chytit dech.
"Děkuju … ti."
Hlas jsem měla ochraptělý a bolelo mně mluvit.
"Neděkuj mi." Prohrábl si rukou vlasy.
"Sakra, je to moje vina."
Jak to? Můj mozek zatím asi nepracoval správně, protože to nedávalo žádný smysl. Opatrně jsem zaklonila hlavu a vzhlédla nahoru - hodněnahoru, v tu chvíli jsem si přála, abych to neudělala. Vypadal zuřivě,nelítostně. A starostlivě.
"Viděla si něco, co se ti líbilo, Kotě?"
Sklouzla jsem pohledem … k jeho zaťatým pěstím. Neměl ani poškrábané klouby.
"Světlo - viděla jsem světlo."
"No, říká se, že na konci tunelu je světlo."
Cukla jsem sebou při zmínce, která mi připomněla, že jsem dnes večer téměř umřela. Daemon si klekl vedle mě.
"Sakra, mrzí mně to. To bylo bezohledný. Jak zle si na tom?"
"Bolí … mně krk."
Jemně jsem si na něj sáhla a trhla sebou.
"Taky zápěstí. Nejsem si… jistá, jestli není zlomený."
Opatrně jsem zvedla ruku. Bylo oteklé a změnilo barvu do výrazně modré a fialové.
"Viděla jsem záblesk … světla."
Studoval moje zápěstí.
"Může být zlomené nebo jen vyvrtnuté." Je to všechno?"
"Všechno? Ten chlap … se mně snažil zabít!"
Oči se mu zúžily.
"To jsem viděl. Chtěl jsem tim říct, jestli nemůžeš mít zlomenýho ještě něco dalšího."
Chvíli byl zticha a přemýšlel.
"Co třeba tvoje hlava?"
"Ne … s tou nic nemám."
Vydechl úlevou.
"Dobře, to je dobře."
Postavil se a rozhlédl se.
"Co si tady vůbec dělala?"
"Já … byla jsem v knihovně."
Musela jsem přestat mluvit, dokud bolest v krku zase nepolevila.
"Nebylo zase … tak pozdě. Nežijeme … přece na předměstí uprostřed války gangů. Řekl, že potřebuje pomoct … rezervu."
Oči se mu rozšířily údivem.
"Nějakej cizinec tě na tmavym parkovišti požádá o pomoc a ty jdeš a pomůžeš mu? To je snad ta nejpitomější věc, co jsem za hodnědlouhou dobu slyšel."
Překřížil si ruce a shlédl na mně.
"Vsadím se že, než něco uděláš, tak nad tím moc nepřemejšlíš, viď? Bereš si bonbóny od cizích, nebo bez rozmyslu nasedneš do dodávky, na který je napsáno koťata zadara?" Zalapala jsem po dechu.
Začal se procházet jako tygr v kleci.
"Sorry, ale kdybych nepřišel, tak by to asi nedopadlo moc dobře, co?"
Poslední větu jsem ignorovala.
"Proč si ... byl venku?"
Krk byl konečně lepší. Pořád to bolelo jako svině, ale alespoň každé slovo, které jsem řekla, nebylo, jako kdyby mně zase tahali po betonu. Daemon se přestal procházet a přejel si rukou po hrudníku. "Prostě jsem byl."
"Bože, myslela jsem si, že vy kluci máte bejt milí a okouzlující."
Zamračil se.
"Jaký kluci?"
"Vždyť víš, rytíři v zářivé zbroji, kteří zachraňují dámy v nesnázích."
V tu chvíli jsem se zarazila. Asi jsem se přeci jen do tý hlavy bouchla pořádně.
"Nejsem tvůj rytíř."
"Tak fajn ..." zašeptala jsem.
Pomalu jsem pokrčila nohy a položila si hlavu na kolena. Všechno mně bolelo, ale ne tak zle, jako když mě ten muž škrtil. Při tom pomyšlení jsem se otřásla.
"Kde je teď?"
"Zmizel. Už je dávno pryč," ujistil mě Daemon.
"Kat ... ?"
Zvedla jsem hlavu. Tyčila se nade mnou jeho mohutná silueta a díval se mi přímo do očí. Probodával mně svým znepokojeným pohledem. Nevěděla jsem co říct. Nelíbilo se mi, že Daemonovo tělo vytvářelo stíny z měsíčního svitu, tak jsem se pokusila postavit.
"Nemyslím si, že bys měla vstávat."
Zase si ke mně klekl.
"Ambulance a policie by tady měla být každou chvíli. Nechci, abys omdlela."
"Nechystám se ... omdlít," odporovala jsem mu. Užjsem slyšela sirény.
"Nechci tě zase chytat, kdyby ano."
Prohlížel si svoje klouby.
"On ... řekl ti něco?"
Strašně moc jsem chtěla polknout, ale příliš to bolelo.
"Říkal ... že mám na sobě stopu. A pořád se vyptával ... kde jsou. Nevím proč."
Otočil se pryč a ostře se nadechl.
"Musel to bejt nějakej šílenec."
"Jo, ale ... koho chtěl?"
Daemon se ke mně obrátil, mračil se.
"Třeba holku, která by byla dost hloupá na to, aby pomohla vraždícímu maniakovi s píchlou gumou?"
Sevřela jsem rty do tvrdé linky.
"Ty seš takovej debil. Už ... ti to někdo řekl?"
Blýskl po mně skutečně pobaveným úsměvem.
"Ach, Kotě, každičkej den mýho požehnanýhoživota."
Znovu jsem na něj nevěřícně zírala.
"Ani nevim, co na to říct ..."
"Od chvíle, kdy si řekla 'děkuju', už nic lepšího nevymyslíš."
Jediným elegantním pohybem se zase postavil.
"Jenom se prosim tě nehejbej. To je všechno, co po toběchci. Zůstaň, kde si a snaž se nezpůsobit další škody."
Přesto, že to bolelo, jsem se zamračila. Můj né-zrovna-okouzlující rytíř stál u mě, nohy rozkročené, ruce podél těla, jako kdyby se připravoval na to, že mě bude znovu chránit. Co když se ten chlap vrátí? To je to čeho se Daemon musel bát.
Začaly se mi třást ramena a k nim se s velkou slávou přidaly i zuby. Daemon si sundal košili a opatrně ji kolem mě položil. Dával při tom pozor, aby ani kousíčkem látky nezavadil o můj sedřený obličej. Obalila mnějeho vůně a já se poprvé od toho útoku cítila v bezpečí. S Daemonem. Ještě aby ne.
Moje tělo poznalo, že už nemusí s ničím bojovat a já začala pomalu přepadávat do strany. Uvědomovala jsem si, že ve chvíli, kdy mi hlava dopadne na chodník, si udělám monokl i na druhém oku. Ale pravděpodobně jsem se zrovna chystala už po druhé během několika málo dní omdlít. Blesklo mi hlavou,že je to asi prokletí, že vždycky odpadnu přímo před Daemonem a pak sklouznu na zem, jako papírovej pytlík.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
